respekt.cz » blog.respekt.cz » cerna.blog.respekt.cz » všechny rubriky, poslední články
Přes sen
Šli pořád rovně, hory se zdály nedaleko, závějemi k nim vedla prošlapaná cesta. Co asi uvidíme shora, těšili se Jen a Tak. Více
Vašinkovy básničky
Koupila jsem je na Hlavním nádraží, Zdeňkovi k svátku. Vašinku máme rádi oba a Vašinka snad bude rád, že si jeho básničky někdo koupil. Ale když jsem knížku za Benešovem rozečetla, hned jsem viděla, že na rodinnou oslavu k babičce ji vzít nemůžu: ona by ji určitě otevřela na kapitole II. Dodatek (básně sprosté, většinou o lásce). Více
Poznámky k osudu
V Cesku osud jen tak nepotkas, píše Ivan. – Četla jsem si to ráno ke kafi, před šestou za sebou zavřela dveře domu a sešla dolů ke křižovatce. Hvězdy už dávno nejsou vidět, jen v šeru šedé nebe a světle šedý sníh. Neštěkne pes, nekřikne pták, neprojde noha a stromy nepohnou ani tou nejtenčí větvičkou. Ticho je naprosté, svět asi zmrznul. Nic se tu neděje a nikdy už dít nebude. Více
Skulín
Skulín je lesní bytost. Žije v dutinách stromů, ze kterých vylézá skulinou a tiše při tom skulí (skulit = nářeční výraz pro zvuk mezi kňučením a vytím, např. „ten pes zas celou noc skulil!“). Více
U hor
Stáli v neznámé krajině, vítr jim hnal sníh do očí. Za bílou plání černal se les. Více
Úvahy venkovské knihovnice
Včera dávali v televizi Snídani u Tiffanyho. Paul vezme Holly do knihovny, protože v ní ještě nikdy nebyla, ona tam mluví nahlas, jak je zvyklá, upjatá knihovnice ji šeptem okřikuje a Holly nakonec řekne: Tady to není přátelský, pojďme jinam. - Film je z roku 1961, ale i docela nedávno jsem si tu v diskusi přečetla, že venkovské knihovnice jsou ošklivé, tlusté, na blond obarvené, neschopné, líné a čtou pouze červenou knihovnu. A na letošní rok jsem si mohla pořídit nahatý kalendář, který nafotila skupina studentů knihovnictví s cílem "zbořit existující paradigmata o tom, že knihovny jsou asexuální, šedá a nezajímavá místa". Co je to paradigma, našla jsem ve slovníku. Co, jak a proč bořit, o tom si někdy tiše uvažuju. Amatérsky a nesoustavně. Více
Ledem
Jen a Tak stáli u zamrzlého jezera a dívali se na ptačí stopy ve sněhu. Vedly od břehu doprostředka, byly dost velké. Více
- XII.
"To nebude těžké," řekli si, upevnili ulity do písku a donesli si násadková pera, zbyla tu ještě po malíři. Dohonili a chytli dva papírové pytlíky, které se po pláži honily ve větru. Dívali se na rychlá tmavá oblaka a psali. Více
Vánoce
Vždycky si říkám, že tentokrát mě nedostanou a projdu jima s chladnou hlavou. - Kdy už budeš dělat těsto na perník? Až táta natluče koření. Koření voní. Těsta se mi napřed zdá málo, pak je ho moc. Ale něco se připálí. Vykrajujeme s dětma prasátka, kočky, psy, ryby, koně, na losy máme formičkou ze švédské oceli. Divím se, že je to pořád ještě baví. Komety, hvězdy, srdce. Ne, chladná hlava nebude ani letos. Více
Docela mimo.
Slunce za lesem zapadalo, hladina jezera tmavla. Jen a Tak se zastavili u okna a poslouchali zvuky ticha. Odkudsi houkala sova, okolo plotu se prosmykl kocour. Pes pod pohovkou oddechoval ze sna. Více
- XI.
Myslel jsem, že léto je tu pořád," řekl Jen, ale nebylo. Zůstal jen vítr a racčí skřehotání a vlny jako dům. Tmavé mraky se hnaly na sever. Více
Hlavně o kozách
V osmdesátém devátém se nám narodila Anežka. V dubnu. Vozila jsem ji v kočárku po cestě do vsi a zpátky, jednou v létě nás honil včelí roj, ale nedostaly jsme ani žihadlo. Jen potom od včelaře sklenici medu. Zdeněk kosil trávu a sušil seno pro kozy, v říjnu jel s kamarádama do Prahy na demonstraci. Honili je tam policajti, ale nic se jim nestalo. Sedmnáctého listopadu jsme večer stáli na kopci nad vsí a dívali se na polární záři. Visela na severním nebi a byla celá červená. Anežka si ji nepamatuje. - Druhý den přijeli na chalupu sousedi Pražáci, pozvali nás na kafe a vyprávěli u něj, že na Národní někoho zabili. Více
- X.
Zvířata už nestavěli, neuměli to. Pozorovali pěnu na vlnách, barevné plachty lodí v dálce, hádali, kam která pluje. Zpod pruhovaného slunečníku se na ně díval starý muž s knihou na klíně. Poslouchal jejich rozhovory, viděl hru s podivnými zvířaty. Více
- IX.
Bylo to moře. Jen a Tak odpočívali v teplém písku, na mělčině se nechávali houpat vlnami. Dál na hloubku se báli, neuměli plavat. Více
Z knihkupectví
"A já jsem Třešňákovi říkal - nepij tolik," vyprávěl mi vlasatec a vousatec asi čtyřicetiletý. Představil se jako sochař a básník na cestách, toho času bez peněz. Z batohu tahal další a další věci a zkoušel mi je prodat, adresářem se známými jmény mi přitom mával před nosem. Už jsem od něj do antikvariátu koupila Saroyana a Lennona a kamaráda Honzu Volfa ("on tam má Kamenická 15, ale ve skutečnosti bydlí v Kamenické 16") a odmítla tři dřevěné supy, ošklivý popelník se soškou opice, fotoaparát Zenit a krabici čaje od kamaráda Rychvalského. Více
Drum bun III.
Ráno jdou do ponorných hradů, vyprávějí pak, jak lezli jeskyněmi, kam nikdo nelezl, a prolezli je skrz naskrz. Viděli dva kamzíky shora. Přinesli mi dvě palačinky s brynzou a pálenku. Více
Drum bun II.
Martin ráno říká, že podle mapy musíme vlevo. Já říkám, že cesta vpravo je mnohem sympatičtější. Více
Drum bun
Autobusové nádraží Brno: Nejedete na Island? – Ne, do Rumunska. – Ty sis vzala ty pruhovaný ponožky, co jsem dostal od babičky? – Máme s sebou kafe? Jak to, že nemáme kafe? – Drum bun je podle konverzační příručky šťastnou cestu, apa potabila pitná voda, jako typická rumunská zvířena jsou uvedeni kamzík (capra de munte), urs, lup a klokan (cangur). V autobuse Jenda jsme se Zdeňkem zdaleka nejstarší. Většina cestujících je ve věku naší Anežky (20) a Honzy (18) a synovce Martina (24). Více
- VIII.
Hory jako by neměly konec, už se začínali hádat, jestli nechodí pořád dokola, když uviděli zvláštní věc: v soutěsce pod nimi zápasil poutník s hejnem krvežíznivých černých motýlů. Více
U rybníka
Psala jsem si vždycky něco. Delší povídky, krátké a ještě kratší povídky, básničky, nakonec jenom na tři, na dva řádky. Slova se mi ztrácela a ztrácela, až zmizela docela. Někde pod hladinou. Více
Olga Černá
O autorovi:
Venkovská knihovnice.
Kontakt:
skuliniseznam.cz
seznam rubrik
