Vypravěč ovšem provokuje, stejně jako autor se zpívajícími rybami, a jako já, když jsem tu větu vystrčila do perexu. Vypravěčem Rybího koncertu je kluk Alfgrímur Hansson. Hansson znamená Jeho syn a na Islandu se takhle jmenují všichni, kdo nemají otce. Alfgrímur neměl ani matku, odložila ho hned po narození, protože se jí narodil vlastně nedopatřením: zrovna se chystala za lepším do Ameriky. Ale měl babičku a dědečka. Oni to tedy nebyli jeho babička a dědeček a vlastně ani manželé nebyli… ale to je úplně jedno. Byli s ním, když je potřeboval. Dědečkova mlčenlivá přítomnost na každé pídi kolem chaloupky Na stráňce v sobě měla něco podobného, jako kotvit s lodí při břehu: duše v něm nacházela bezpečí. Postarali se o něj, vychovali ho, a když mu Na stráňce začínalo být těsno, vypravili ho přes moře do světa. Do Kodaně.
Stejným směrem se vydala ze Švédska o něco později i devatenáctiletá Astrid Ericssonová, ale s Alfgrímurem se asi nesešla. Měla jiné starosti: mít nemanželské děcko nebylo v roce 1926 snadné, zvlášť ne na vesnici. V Kodani našla pěstouny, kteří se o jejího Larse starali, spolu s vlastním synem a dalším dítětem švédské svobodné matky. Našla si ve Stockholmu zaměstnání, za Larsem jezdila, jak jí čas a peníze dovolily; taky ji kvůli tomu vyhodili z práce. Když mu byly čtyři roky, vzali si její rodiče vnoučka k sobě na statek, kde s ním Astrid mohla být víc: Ukázala jsem mu všechno kolem a naučila jsem ho, jak je báječné lézt na stromy. Chodili jsme spolu na dlouhé náročné procházky do lesa a po pastvinách, až se nám občas stalo, že jsme si lehli do trávy a usnuli jsme. O rok později se vdala za Stureho Lindgrena a o syna se už starali spolu. V roce 1934 se jim narodila dcera Karin. Když jsem s tebou, nejsem smutná, řekla jednou mamince, bylo jí asi osm. Musíš mi slíbit, že budeš žít, dokud nevyrostu. Astrid to nejspíš slíbila, protože se dožila pětadevadesáti.
Děti z Bullerbynu vyšly poprvé roku 1946. Jsou hodně ze vzpomínek na dětství na statku Näs a jsou, jak už vzpomínky bývají, idyličtější nežli skutečnost. Margareta Strömstedtová v životopise Astrid Lindgrenové píše, že na statku bylo víc práce a poslušnosti než her a láskyplných objetí, protože v té době to tak prostě chodilo. Ale hezké dětství Astrid a její tři sourozenci měli: Měli jsme dvě věci, jež činily náš domov takovým, jaký byl – bezpečí a svobodu. S oběma rodiči, kterým na sobě tolik záleželo a kteří byli nablízku, když jsme je potřebovali, jsme měli pocit bezpečí, přitom nám nechali svobodu pohybu po našem okolí, plném fantastických míst na hraní.
Byla jednou jedna holčička a ta byla tak strašně krásná a její maminka ji měla tak strašně ráda… tohle už není Astrid, ale Tove Janssonová a její vzpomínka na to, jak začínaly maminčiny pohádky. Maminka ilustrovala dětské knížky a byla moc krásná, tatínek odléval sochy a život s ním byl plný dobrodružství: večírky, veslování ve vlnách a jednou spolu našli na břehu moře čtyři kanystry devadesátišestiprocentního! Tove později napsala muminkovu maminku, která pekla trakaře lívanců s marmeládou a ještě si u toho popiskovala, a tatínka, který psal paměti a jednou se vydal na dlouhou mořeplavbu za tajemnými hatifnaty. Svou vzpomínkovou knížku pojmenovala Dcera sochaře. Poslední kapitola končí: Větve smrku shořely v kachlových kamnech malými, prudkými světelnými výbuchy. Ale kmen smrku jsme spálili až o příštích Vánocích. Celý rok stál vedle bedny se sádrou a připomínal nám Vánoce a pocit naprostého bezpečí.
Já vím, že už se opakuju. S tím bezpečím. Ale když mně to připadá důležité – vědět, že máte někoho, kdo vás bude mít strašně rád, i když se vám zrovna vůbec nic nedaří, a kdo vás, třeba jen na dálku, vezme za ruku, když se nadechnete a vydáte se do neznáma. A jestli je to maminka, tatínek, babička, dědeček, vlastní, nevlastní… to už je jedno.