Reklama
 
Blog | Olga Černá

Babičky

Dětem bylo tenkrát asi tak pět, sedm let, vydala jsem se s nimi přes lesy a luka navštívit jejich kamarádky do sousední vsi. Bylo hezky, cesta nám pěkně utíkala, netrvalo dlouho a vcházeli jsme do dvora nízkého stavení. U okna s muškáty seděla bělovlasá babička v šátku a četla román Vlasty Javořické.
„Dobrý den," pozdravili jsme pěkně. „Jsou, prosím, Hanka a Blanka doma?"
„Zatracený kurvy jedny," odpověděla babička. „Ty sou zas někde v prdeli."

Z přívalu slov, který následoval, jsme pochopili, že rodina jela pro kdovíjaký hovno do města, že kurvy holky jsou parchanti a nežerou než bonbóny a jejich rodiče na babičku serou.

Tak jsme zas pěkně pozdravili a vraceli se schlíple k domovu.
„To byla ale sprostá babička," řekla dcerka, když jsme vyšli ze vrat. „Ale má asi Hanku a Blanku ráda, když jim pořád kupuje ty bonbóny."

Naše babička je dáma, která by nevyslovila nahlas ani daleko mírnější výrazy. Určitá slova a témata se během mého dětství a mládí v rodinné konverzaci vůbec nevyskytovala, takže jsem si nemohla vytvořit protilátky. Mám s tím problémy, leknu se každého hovna, a nejenže mi kvůli tomu uniká různá kvalitní literatura, ale jsem často nemožná i ve společnosti.

Reklama

Bylo mi něco přes dvacet, když jsem se přestěhovala na venkov a nastoupila do zaměstnání a do školy života. Časem jsem se tam odnaučila červenat, když moje spolupracovnice u kafe nebo na poli bez zábran probíraly, jaké mají zdravotní potíže, co po nich chtěl jejich starej včera v noci a která ze sousedek si právě dala udělat vejškrab. Jedna z nich mě pak požádala o překlad textu, začínal „I am so soft…" a s mou chatrnou angličtinou mi teprv po třetí větě došlo, že držím v ruce návod na použití robertka. Řekla jsem jí, že je to na mne příliš složité.

Když se mi narodily děti, už mě ani moc nepřekvapilo, že podrobnosti mého slehnutí znalo půl vesnice. Na oplátku mi skoro neznámé paní sdělovaly, jak probíhaly jejich porody, takže jsem potom ještě dlouho potkávala  „dva císaře a jedny kleště" o nichž jsem vůbec netušila, jak se jmenují.

Po mateřské jsem dala zemědělství vale a šla prodávat knížky. Na malém městě si knihkupec žádnou specializaci dovolit nemůže, s elitářskými tituly jako Utrpení knížete Sternenhocha nebo Tiché dny v Clichy by dlouho nevydržel. Náš zákazník, náš pán, a když si přeje Trnky Brnky s fekálním humorem, amatérsky nafocenou variaci na Kámasútru s texty Radima Uzla, anebo Urinoterapii, léčbu močí, má to mít. Za čtyři roky jsem, pokud se pamatuju, odmítla ze zásadních důvodů prodávat jenom tři tituly: pamflet Přemysla Svory o Václavu Havlovi, stupidní Básničky od srdíčka a drobnou knížku Něžný sex, ke které byl už rovnou přibalený prezervativ. Poslala jsem s tím dealera do drogerie.

Loni v létě jsem potkala ve frontě na meruňky známého doktora. Bylo vedro, bavili jsme se o tom, kde se dá v okolí koupat. – „Rybníky jsou nejlepší," hlaholil na celý obchod. „Vy ženský pořád lezete do bazénů a pak máte ty výtoky." – Nevěděla jsem, jestli mám utéct, nebo začít stejně hlasitě vysvětlovat, že nemám ani bazén, ani výtok, ale naštěstí přišla jeho žena a odtáhla ho i s meruňkami do auta.

Takže mám ještě mezery. Ale pracuju na sobě a moje představa o životě v důchodu je celkem jasná: muškáty na okno, šátek na hlavu, Bukowski do ruky a do šuplete zásoba bonbónů pro vnoučata.

Ačkoliv, radši ne. Radši bych byla ta babička, která ke mně do knihkupectví přišla jednoho zimního dne, krátce po Vánocích. Měla taky šátek, holínky, obnošený hnědý kabát a jasné bleděmodré oči. Chvíli se probírala tím, co leželo na pultě, pak přišla blíž a vzala mě za rukáv.
„Já čtu teď toho Třešňáka," řekla tiše, „a to je vám taková krása…"
Potom mi vyprávěla, jak jí syn vyrobil nová dvířka ke králíkárně. 
 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama