Reklama
 
Blog | Olga Černá

Bílíme

Odkládali jsme to několik let, ze dne na den: až bude víc času, sil, lepší počasí... letos už se nedalo. Pokoj je vyklizený, kamna a pianino přikryté, police prázdné. Začouzený strop a černé plísně nad podlahou. Mýdlová voda a Savo. Bílíme vápnem. Takže naněkolikrát.

Přesněji řečeno, bílí Zdeněk, já dělám pomocné práce.  Třeba jsem vynosila knížky do kuchyně a vyskládala je do komínků ke zdi. Kolem zásuvky jsem nechala okýnko, aby se dal dobíjet notebook; k tomu se dobře hodily sbírky básní, které jsou menší a užší. Dokonce i Lomikel a jiné zádrhele, s údajně nejdelším českým veršem:

tam v Ústí nad Labem / stál u stínadla Bém

Moravské národní písně sousedí s Českou zvířenou, Lidové řezbářství se Společenským katechismem:

Reklama

Muž ve společnosti nikdy nehovoří o své manželce, pouze v době, kdy její hlava již stříbrem prokvétá, může zmíniti její dobrotu.

Možná proto jsem Krásu šedin od Viktora Fischla dostala od tchyně už ke třicátým narozeninám. Ale na stáří, zdá se, není nikdy moc brzo. Petr Placák, který je stejně jako já ročník 1964, vydal svoje Starcovy zápisky už v prosinci 1995:

Co mě nejvíce sere, je to, že se rozčiluju. Chtěl bych být stařec klidný, přívětivý, laskavý, tolerantní.

Antologie ukrajinské lidové písně k tématu „krása šedin“ říká

Dokud jsem byla / sedm let sama / necítila jsem / zem pod nohama. / Jak jsem si vzala / starého dědka / stala se ze mne / babice hnedka,

a Radim Vašinka, ročník 1935, tohle:

Můj sexepíl je tak neodolatelný / že musím mezi mladými dívkami / často procházet nahý / abych se jim zošklivil.

Báseň je z 15. června 2000 a jmenuje se Člověk musi být chytrý, což potvrzuje i Dr.  F.  Smotlacha, Atlas hub jedlých a nejedlých:

Dnes, kdo je námi poučen, již se neotráví.

Skoro u všech knížek bych ještě uměla říct, odkud jsou. Antikvariáty, Levné knihy, dárky i normální knihkupectví. Když jsme si v létě 1988 krátce po svatbě na Můstku kupovali Šímovu monografii za tehdy závratných 250 Kč, volala zprávu o tom jedna prodavačka na druhou přes celý obchod.

Neodvažujeme se už říkat slovo láska. Ale cožpak lze namalovat něco, co nemilujeme?

I napsat, myslím. Ale někdy se to pak těžko dává z ruky.

Taky knížky už domů kupuju mnohem míň. Kam bysme je dali, při bílení. Jenom tu, co se jmenovala Málo slov, jsem v knihkupecké polici nemohla nechat.

Ze stromů a mraků / přicházejí stíny. / Jeden drobný ocún / mezi ostružiním. / Tyrkysové šídlo / mizí za kameny. / Co jsou slova, básně, / proti odpuštění.

Das Verzeihung, překládá mi to Slovník českoněmecký Josefa Ranka z roku 1895. Bohužel švabachem, takže to nepřečtu, a i kdybych přečetla, stejně obratem zapomenu. To Ludvík Vaculík si v roce 1986 optimisticky plánuje, co všecko podnikne V důchodu:

Připadá mi ohromné, že se můžu učit úplně cizímu jazyku: maďarštině, norštině? Nevím, co si vyberu, ale něco určitě, uvidíme.

Na maďarštinu ani norštinu se nechystám, ale snad bych mohla zkusit něco z dalšího odstavce… i když do důchodu mám ještě daleko:

A konečně se také trochu hnu.

Až bude vybílíno a uklizíno, samozřejmě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama