Dostanu napřed kafe, na stole leží Metodické pokyny k programu Podpora přirozené obnovy krajiny, kancionál a křížaly, na kamnech Jana míchá povidla. Na polici má fotky dětí a zarámovanou Cenu za ochranu půdy a životního prostředí. Dostala ji na jaře od nějaké evropské komise, jako úplně první Češka. Hodně se o tom psalo, ale když přišli novináři za starostou vesnice, řekl jim, že je to všecko podvod.
Na kraji spodního políčka je křížek.
„To jste tu neměli, ne?“ – „Ne, já jsem čekala, až vyhrajeme soud.“
O to, jestli přes okraj jejího pozemku povede silnice k nové škole, se Jana soudila s obcí několik let. Dneska je hranice označena řádkou balvanů, někdo na ně nastříkal oranžovým a zeleným sprejem obrázky, které tu nemůžu slušně popsat. Jana říká, že přes zimu to snad trochu oprší, ale že je jí to celkem jedno. Mám sbírat ty větší brambory, ona si menší sebere na sadbu.
Pomluvily jsme nad kýblama Státní fond pro životní prostředí, protože má na dotace nové a zbytečně složité formuláře, pražáky, co se přestěhují na venkov a vědí hned všecko nejlíp, a naši společnou známou, která vždycky přijede a říká: „Já bych tak ráda taky něco dělala!“ Jana se ptá, jestli nemáme doma tenorku? Že by to na ni mohl Ondra zkoušet, protože na sopránky je holčiček dost. Příští týden se s učením ještě nezačne, Jana má pořád něco: v pondělí další lidi pro brambory, v úterý kontrolu tůní, které nechala udělat dole na mokré louce, ve středu kontrolu na onkologii, ve čtvrtek jde v Praze s dcerou na koncert a v pátek má doma funus. Jako že musí hrát v kostele na varhany.
Na mezích rostou jabloně, hrušně, švestky, veliký ořešák. Ovoce někde už padá, na hruškách hejna baboček admirálů, na švestkách pavích očí. Nebo obráceně. Dostala jsem ještě tašku jablek tří různých odrůd, jména si nepamatuju. Taky jména všech sedmi políček se pořád marně snažím zapamatovat: Dolní, Široký, Na nudli, Lasa, Holodrb… A ještě básničku o ztracených věcech, která patří k soše svatého Antoníčka:
Čí srdce bludné hledá pravdy svit
Kdo z mysli Boha, z duše ztratil klid
Kéž u tvé sochy sobě vzpomene
Že patronem jsi věci ztracené
Je na dřevěné kapličce, kterou má Jana zasazenou ve zdi domu, protože z pole by si ji někdo odnesl. Jako Antoníčka.
– – – – –
Brambory už jsou ve sklepě, jablka taky, koupila jsem noty a Ondrovi to na tenorku celkem jde. Přijela jsem pro něj, bere si boty, tašku, čepici.
„Tak budeme mít asi pořád stejného starostu,“ říká mi Jana, „a víš, co se stalo hned po volbách? Někdo nám podřízl na políčku ten ořešák. Zasekla se mu na něm motorovka, takže vyvlíknul řetěz a lištu a nechal je tam. Ale strom to nepřežil, zůstal jen vysokej pařez. A okolo je všecko rozježděný od aut.“
Svatý Antoníne, oroduj za nás.
Za koho?