Ale sotva vyšli, hned viděli, kolik je všude bláta. Čím dál víc, rozlezlo se po celé cestě a nebylo před ním kam uhnout. A najednou – chňap! – zapadla Jenovi noha, až úlekem vykřikl. Tak ho popadl a táhl ven. Táhl, táhl, až vytáhl, ale bota zůstala vězet v bahně. Vesele si pomlaskávalo.
"Vrať mi botu," prosil Jen.
"No tak," přikazoval Tak, "vrať mu ji!"
"K čemu ti bude jedna bota," domlouval mu Jen.
"Mám hlad," mlasklo si bláto. "Sežeru ji."
"My ti radši dáme naši svačinu," volali Jen a Tak. "Máme chleba se salámem a pomeranč a sušenky!"
"Ukažte," vykulilo bláto oči.
"Tumáš," naházeli mu všechno jídlo. Zamlaskalo zase a – šup!- vyplivlo botu ven. Ta vypadala!
"Vrátíme se, ne?" řekl Jen.
"To víš," souhlasil Tak. "Půjdeme zase, až to trochu uschne."
Bláto ještě přežvykovalo a už si jich nevšímalo.
