„Musíme jít dál, vstávej.“
„Kam dál. Nikam se nedá.“
„To je jedno, kam dál. Někam.“
„Je to tu všude stejný. Tma, zima. Budem se jen motat kolem dokola. Nechci.“
„Vstávej, pojď.“
„Nechci.“
„Pojď.“
„Kdybys měl aspoň baterku!“
„Nemám nic.“
„Tak vidíš.“
„Nejdeš?“
„Ne.“
„Já teda taky ne.“
Seděli na zemi oba. Neviděli nic, slyšeli jenom, jak tomu duhému tluče srdce a píská v nose. A možná ani neslyšeli, jen si to mysleli.
„Co to je, tamhle?“
„Tam jsem já.“
„Něco tam svítí.“
„Kde?“
„Tady.“
„Tam mám to listí od Truchly.“
„Ukaž.“
Listí svítilo. Jen málo, ale když vstali a zvedli ho nad hlavu, viděli v jeho záři před sebou jasnější body. Šli k tomu nejbližšímu.
„Nějaká bílá houba, vypadá jako muchomůrka.“
„A tamhle další!“
„Jenomže houby rostou vždycky v kruhu. I muchomůrky.“
„Tyhle ne, podívej.“
Bílé klobouky hub jim ze tmy svítily jeden za druhým. Skoro jak cesta.