Dny už se prodlužovaly, mráz polevil.
„Pojďme ven,“ navrhl Tak zamyšlenému Jenovi, „někam nahoru, do kopců…“
Stráň byla pokrytá ledovou slupkou, nebořili se ani. Jen mlčel s rukama v kapsách. Teprve na vršku, kde ze sněhu vyčnívaly velké, šedivé balvany, ukázal okolo sebe: „Něco takového se mi zdálo. Ale bylo tam teplo, a hučelo to. Vlastně se mi to zdá pořád.“
Z holého stromu odletěl havran.
„A ptáci tam byli opační,“ vzpomněl si Jen, „bílí na tmavém.“
Podíval se na Taka a řekl ještě, jakoby se omlouval: „Totiž já si myslím, že taková krajina musí někde být doopravdy. Jen nevím, kterým směrem.“
„Třeba se ti to ještě bude zdát.“
„Nebo tobě.“
Tak se usmál a vrátili se domů.