„Knížka je velmi pěkná,“ napsala mi kamarádka, „ale na mě to působilo jako – možná, že bezděčná – demonstrace toho, jak slušná dívka může dosáhnout úspěchu.“
Tedy, ne že bych z té knížky neměla radost, vypadala pěkně, ale úspěch? To mě vůbec nenapadlo. Úspěch bych si představovala nějak jinak, jenže jak? Nejspíš jako něco, čeho člověk dosáhne soustředěným, cílevědomým úsilím: vysněná škola, prosperující firma, státnice z japonštiny… Naskakují mi úsloví jako „úspěchy našich studentů“, „úspěšně reprezentoval svou vlast“ nebo „úspěšný žadatel o dotaci“. Někteří rodiče říkají svým dětem „ty jsi můj největší úspěch“, ale to mi k těm dětem připadá trochu kruté.
Samozřejmě bych chtěla dosáhnout úspěchu, kdo by nechtěl. Ale nějak se mi to vždycky zvrtne: soustředěné úsilí nevede nikam nebo vede jinam, než jsem si představovala, a nejzajímavější věci se stanou vždycky tak nějak mimochodem, na okraji, náhodou. Včetně těch tzv. literárních úspěchů, které bývají navíc dost legrační.
Na polici pod stropem mi leží pár zaprášených časopisů a tlustá kniha zapomenutých jmen české poezie, kterou mi za básničku (šestnáct slov v pěti řádcích) věnovaly Literární noviny.
S divadelní hrou jsem vyhrála soutěž obskurního žižkovského divadélka, ale to se čtrnáct dní před premiérou rozpadlo. Režisér hry, kterému bylo líto vynaloženého úsilí, si pro ni vyjednal hostování Na zábradlí. Po jedné ze zkoušek jsme tam spolu seděli v baru, koupil mi fernet a přesvědčoval mě, že hra bude mít úspěch a že se teď může změnit celý můj život. Myslela jsem si, že úspěch bude, pokud na představení vůbec někdo přijde, a že na radikální změnu života jsem už trochu moc stará, ale nechtěla jsem mu kazit radost. Premiéra se povedla, všichni jsme pozvali všechny svoje kamarády, takže bylo plno, dostala jsem kytek, že jsem je sotva pobrala, a snědla se slepice na paprice, která vystupovala ve druhém jednání. Po pěti nebo šesti reprízách hra ze Zábradlí zmizela, od pana režiséra jsem neměla žádné zprávy, ale kdosi mě upozornil, že ji zahlédl na programu Branického divadla. Byla jsem zrovna v Praze a tak jsem se šla do Bráníka podívat, s nejasnou myšlenkou, že bych snad panu režisérovi měla to pozvání na panáka oplatit. Na divadle opravdu visel velký plakát: „Představení pro důchodce, zdarma!“ Musela jsem se smát a šla jsem radši na autobus domů.
Z té mojí knížky pro děti si připravilo dramatizované čtení literární divadlo. Dozvěděla jsem se o něm z e-mailu, který koloval po knihovnách: „pozvěte si je, děti to bude bavit, jenom za 8.000!“ – „Neudělali byste mi slevu?“ napsala jsem do divadla. „Haha, to jste nás pobavila,“ odpověděli. Ale pak přijeli, zahráli u nás zadarmo a děti to opravdu bavilo.
Včera mi poslali moji nakladatelé pozvánku na večírek, na kterém budou oslavovat tři nové knihy. Měla by mezi nimi být i ta nová ode mě, snad to tiskárna stihne. Jsem na ni zvědavá, hlavně na obrázky. Dostanu zase autorské výtisky, budu si muset dobře rozmyslet, komu je dám, abych cosi nechtěně nedemonstrovala. Za honorář si konečně koupíme novou ledničku. Ale úspěch?
Někdy navečer sundávám z horní police Wernischovu bichli Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie české literatury, léta 1850-1940). Třeba, říkám si, někdy za stopadesát let přijde nějaký jiný Wernisch, dá dohromady podobnou knihu a někdo jako já si v ní bude po večerech číst:
Stín lásky ve dveřích
v poledne
v kostech
dech dávno mrtvých much
psí víno po zdech
To by byl opravdu úspěch. Škoda, že se toho nedožiju.