Trosečníci z lodi Vlaštovka nebyli skoro schopní vypít čaj bez mléka a u Buddenbrooků se podávaly i ve všední den obědy o pěti, šesti chodech. Nikdy jsem nepochopila, jak otec Buddenbrook dokázal ještě odpoledne v kanceláři něco udělat, a taky jsem zatím nepotkala nikoho, kdo by si tuhle bichli celou přečetl. Když jsem řekla mamince, že mi zánik jedné rodiny připomíná rodinu naši (dědeček obchodoval obilím), lehce se urazila. Táta, který část dětství prožil v hanzovním městě Lübecku, má román vedle postele. Používá ho jako místopis a místo prášku na spaní.
Athos, kapitán Blood a pan Rochester měli tmavé oči; Markétčin Mistr anebo sourozenci Glassovi nevím. U I. B. Singera se často vyskytují oči žluté, to si nedovedu moc představit. Jeden z jeho hrdinů měl tak početné citové vztahy, že se s některými svými ženami musel domlouvat telepaticky.
Při cestě přes Ural jede vlak ořechovými lesy, žampiony jsou kolena andělů, v Pontu se beránci pasou na pelyňku a nemají rouno. Studené ruce se dají zahřát u milého v podpaždí. A anděl vznikne, sejdou-li se dva přátelé v tomto světě: jejich světla se v nebi na chvilku spojí.
Smutek a strach jsou vlastně docela zajímavé pocity. – Jo, zvlášť když se k nim přikusuje cukr. – To je z Malých žen Luisy May Alcottové. Hrdinky ostatních dívčích románků na můj vkus trochu moc často (a podrobně) rozebíraly rodinné nebo milostné vztahy a různé intimnosti, jako například první menstruaci. Že bych kde četla naopak o m. poslední, si nevzpomínám, ale to bude nejspíš tím, že z českých spisovatelek pokročilejšího věku znám jenom Matouška.
Teorii spolehlivosti celou už asi nepřelouskám, jen na odstavcích o malých dětech se mi, když ji vezmu do ruky, otevře sama od sebe. – Svět malých oblých věcí, jež nepoznaly hran.
Na cestě. To jsme přece četli všichni. – Ano, ale pamatuju si jako na potvoru zrovna tu příhodu, ve které Dean nechá nemocného kamaráda někde v Mexiku. Je v knížce vůbec? Moje představy o svobodě se vždycky držely mnohem víc při zemi: zašívala jen na prosklené verandě, když na ni v létě večer svítilo slunce; v zimě tedy chodili dost nepořádně. – Zatímco na slepičí farmě drhla Betty podlahu z jedlových prken každé úterý. A byla divná: Vona čte!
Jeden čas jsem si sbírala psaní o psaní, od „škrtejte adjektiva“ až po „způsob modlitby“, ale nejlíp to nakonec, v Konci masopustu, říkají Maškary: Ukážeme ti, jak se dělají listy. – A vy to víte? – My to nevíme, my to děláme.
A povídky děláme jen z toho, co chceme vyslovit za každou cenu.
Když nepočítám výhodné koupě z Levných knih a knihovnických výprodejů, přibyly mi vloni na poličce jenom Dvě staré babky a Listopadová část roku. Asi už mě zajímá hlavně stáří a krajina.
Tiše vře v bílé konvici voda. / Čeho je škoda? Nás je škoda.
I když ty Staré babky, obě dvě, jsou skoro celé o lásce.