„Jste vdaná?" zeptala se mě sestřička, když jsem se v porodnici rozbrečela při poslední prohlídce. Byla jsem vdaná a zdravá a doma všechno v pořádku, děkuji. Vcucla jsem slzy zpět do kanálků a nasadila úsměv.
„Máš mučednickej komplex," vyčítal mi manžel, když jsem se hroutila z připálené jíšky anebo prádla obarveného narůžovo. „Buď ráda, že nežijeme v Bangladéši." Bylo mi jasné, že v Bangladéši by nejspíš i moji jíšku brali všemi deseti, ale pořád mi to nějak nepomáhalo. Spíš naopak.
Pak jsem si přečetla jakousi populárně naučnou brožurku a zjistila, že některé deprese prostě žádnou vnější příčinu nemají a že ta moje už je úplně nejhorší: „Nic sami nepodnikejte a vyhledejte odborníka!"
K odborníkovi se mi nechtělo a zkusila jsem radši jinou literaturu:
„Ve tři ráno narostou špendlíkové hlavičky do velikosti trnek."
„Stála uprostřed pokoje a nemohla udělat ani krok."
„Jako by se sama do sebe propadala."
„Na sebevraždu jsem zrovna nepomýšlel, spíš na takovou malou sebevraždičku, ale pomýšlel jsem, pomýšlel…"
To je docela dobré čtení, aspoň vidíte, že v tom nejedete sami. Někdy se totiž dost těžko vysvětluje, že duše může bolet úplně stejně jako zuby. A občas narazíte i na užitečné rady:
„Měl byste se pomodlit a dát si koupel."
„Na to je nejlepší jít okopávat zemáky."
Takže, dokud to jde, okopávám, meju si hlavu a okna, vařím marmeládu. Potmě a za deště třeba píšu.
Vždycky jsem si myslela, že tak jako já by uměl psát každej, a že to ti ostatní nedělají jen proto, že mají důležitější věci na práci. („Zdravý člověk nepíše.") Ale na ty smutky je to docela dobré, určitě lacinější než alkohol a sem tam dokonce i výdělečné. Představte si tu radost, když jsem své deprese zpeněžila v Literárních novinách! I když mám dojem, že jsme těch 90 korun nakonec stejně propili.