Stáli v úvozové cestě pod rašícími lískami, dívali se na kulatou báň kostela a na umytá okna domků. Okolo jejich nohou se v příkopě rozprostíralo smetiště.
"Takových pěkných věcí," litoval Jen. "Třeba tady ta konvička."
Byla celá bílá, jen kolem víčka se jí vinuly pomněnky.
"Možná by to šlo ještě slepit," prohlížel ji Tak.
Vzali konvičku domů, navařili lepidlo a spravovali. Když byla zase pěkně pohromadě a rány dobře zaschly, zkusil do ní Jen nalít čaj. Ale kdeže! Čaj si hned našel plno dírek a vytékal na stůl a na podlahu.
"Ach jo," řekl Jen a Tak vynesl konvičku ven, na plot, kde už měli pověšeny i jiné rozbité hrnky a kastroly. Zafoukal vítr, vletěl konvičce do hubičky, a jak hledal, kudy zase pryč, všelijak uvnitř pískal. Na plaňky plotu posedali ptáci a zpívali s sebou. Jen a Tak poslouchali, dokud se vítr neutišil.
