V neděli jsem jela pro větší děti na keramický seminář. Naložili jsme do auta dvě bedny výrobků („ta konvice trochu teče, ale to se zatáhne") a šli se rozloučit s Pepou, který seminář už asi patnáct let pořádá. Nastěhuje si na týden do domu třicet nebo čtyřicet lidí a ti pak na dvorku plácají z hlíny, v garáži sedí u kruhu, na zahradě staví pece. Jeden z Pepových synů keramický kurz vede, druhý přijede s kočovným divadlem. Pepova žena Petra pro všechny vaří jídla klasická i vegetariánská, i když jí přitom v kuchyni neustále někdo sedí, vypráví, svěřuje se… „Ty seš taková víla," říká jí Pepa, protože kočovníci hráli o víle, a Petra, která už vílí postavu dávno nemá, dívá se na nás vílíma očima.
V pondělí velké děti dospávaly noční vypalování, s nejmenším jsem se jela podívat na ornitologický tábor. Vede ho, už léta, jiný Pepa. Na louce u rybníka stojí dvacet stanů, v lese i ve vysokém rákosí jsou natažené sítě, děti menší i velké z nich opatrně vymotávají chycené ptáky a dávají je do červených plátěných pytlíků. Měli jsme podobné ve škole na bačkory. Rákosí šustí nad hlavou, chodí se po prknech, trochu se kývou. Někteří ptáci mohou být v pytlíku i v páru, jako ty pantofle, třeba rákosníci; sýkorky ne, ty se perou. Pepa sedí pod stříškou u stolu a donesené exempláře určuje, kroužkuje, měří a váží. Jeho žena Dana to všechno zapisuje do sešitu, syn fotí. Ostatní okolo všelijak pomáhají, a když si spletou koňadru s modřinkou, Pepa se na ně zatváří přísně. Náš Ondra dostal podržet ledňáčka.
Knihovnu v Kostomlatech vede paní Hana, je už v penzi. Seděli jsme tam večer kolem stolu, samé kolegyně a jeden kolega, vyprávěli si, jak to kde chodí. V Kostomlatech se děje spousta věcí, paní Hana nám ukazovala fotky z besed, výletů s dětmi, soutěží, setkání… se vším jí pomáhá její manžel. „Pořád se kvůli knihovně hádáme," povídal, „jednou se rozvedeme."
Smáli jsme se. Z talířů ubývalo chlebíčků a sušenek, hladina ve skleničkách zvolna klesala, za okny padala tma a nad stůl najednou ticho a do něj řekla knihovnice z Jindřichova Dolu: „Dokud se hádáte, je to ještě dobrý. Nejhorší je, když už se ani nehádáte."