Reklama
 
Blog | Olga Černá

Hlavně o kozách

V osmdesátém devátém se nám narodila Anežka. V dubnu. Vozila jsem ji v kočárku po cestě do vsi a zpátky, jednou v létě nás honil včelí roj, ale nedostaly jsme ani žihadlo. Jen potom od včelaře sklenici medu. Zdeněk kosil trávu a sušil seno pro kozy, v říjnu jel s kamarádama do Prahy na demonstraci. Honili je tam policajti, ale nic se jim nestalo. Sedmnáctého listopadu jsme večer stáli na kopci nad vsí a dívali se na polární záři. Visela na severním nebi a byla celá červená. Anežka si ji nepamatuje. - Druhý den přijeli na chalupu sousedi Pražáci, pozvali nás na kafe a vyprávěli u něj, že na Národní někoho zabili.

V pondělí přivezly pošťačky Lidovou demokracii, ze které jsem si tenkrát vystřihovala detektivku na pokračování, s poručíkem Kočkou. Krom detektivky byla v novinách i opatrná zmínka o tom, že se v Praze něco děje. Šla jsem s kočárkem pro rohlíky k pojízdné prodejně na dvůr podniku, kde jsem ještě před rokem pracovala. Ženské si opatrně povídaly, že se asi něco děje, a ing. M., vedoucí chemické laboratoře, vykřikoval na celý dvůr, že studenti nic neumějí, nic nedokázali a až nebudou mít co žrát…

Další dny už mi trochu splývají. Zdeněk jel do Prahy, během týdne se párkrát na noc vrátil, jednou mu na kabátě chyběly všechny knoflíky. Povídal, že mu je utrhali estébáci, ale dneska už se na to nepamatuje. Začalo sněžit. Chodila jsem vánicí pro polena do dřevníku a do chlívku krmit naše dvě kozy, vlastně kozu a kozla. Esmeraldu a Azazela. S Anežkou jsme ležely na posteli a poslouchaly rádio. Televizi jsme tehdy neměli, ale televizní zvuk se dal chytit i na tom rádiu. Jednou jsem slyšela mluvit Jana. Za herce, pracoval v divadle. Potěšilo mě, že ho zas jednou slyším, ale co povídal, už se nepamatuju. Občas v půlce zpráv přestali mluvit a jenom hráli. Bylo to trochu přízračné. Telefon jsme tehdy taky neměli.

Knoflíky jsem Zdeňkovi přišila náhradní a s Anežkou jsem byla na podnikové schůzi. Ležela na stole ve světle růžové mikynce a o něco tmavších dupačkách, usmívala se a všechny ženské ji obdivovaly. Ing. M. říkal, že ano, staly se chyby, ale to přece neznamená… Poručík Kočka přestal v Lidové demokracii vycházet, dodneška nevím, jak jeho případ dopadl. V obecní kronice je z té doby zmínka o tom, že aktuální informace přivážel z Prahy ing. Černý. Já jsem se do Prahy jela podívat v prosinci. Vedle plakátů „Havel na hrad!“ visely letáčky „studenti, herci a disidenti jsou pakáž“; překvapilo mě, kolik jich bylo. Šla jsem na chvíli za Janem do divadla, chtěla jsem vědět něco z první ruky, ale nakonec jsme se, nevím proč, bavili hlavně o našich domácích kozách. Na Václaváku jsem se bála, nebyla už jsem zvyklá na tolik lidí. Anežka byla to odpoledne u babičky.

Reklama

Na jaře se ukázalo, že naše koza je vlastně napůl kozel. Prý je to celkem běžný úkaz a na Valašsku, dozvěděla jsem se později od pana Vaculíka, říká se takovému zvířeti čtyra. Snědli jsme ji, Esmeraldu. A Azazela taky. Když šla za pár let Anežka do školky, vrátila jsem se do práce, dostala na starost chemickou laboratoř po ing. M. a v šupleti tam našla jeho žádost o peníze na nějaký přístroj: „I v obtížných dobách nesvobody jsem se snažil co nejlépe…“

Další kozy už jsme si nepořídili.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama