Poskakovala kolem vozíku se zapřaženým černým kozlem: kolečko se jí polámalo, zapadla do bláta ve škarpě. Zlámané kolo spravovali všelijak celý den, nakonec šmajdavý vozíček vytlačili na suchou zem a přáli babce šťastnou cestu.
„No to by bylo pěkný,“ zlobila se, „jen si naskočte!“
Kozel zabral, hrábl kopytem, až se zajiskřilo, a už se vezli, kodrcali po křivolakých cestách k horám. Za pár dní byli pod nimi.
„Já jedu támhle,“ ukázala jim babka dlouhým nehtem. „Tam na ten třívrškový vrch. Co vy?“
„My spíš takhle skrz,“ řekl Tak.
„Daleko,“ doplnil Jen.“
„Tumáte na cestu, pro štěstí,“ vytrhla pro ně babka z kozlovy brady jeden dlouhý černý vous. Dobře ho schovali a dál šli zase pěšky.