U Vaculíků ve Veletržní jsem byla na návštěvě poprvé někdy před třinácti lety, Mistr mi věšel kabát na ramínko a pravil: „Jak jsem vám říkal do telefonu, že Madla není doma, měl jsem pak obavu, abyste si nemyslela…" – „Vždyť já jsem si nic nemyslela," řekla jsem po pravdě. Měla jsem v tašce dva koláče z pekárny na rohu, ale úplně stejné už ležely v kuchyni na talířku: borůvkový a tvarohový. Celkem jsme teda měli čtyři. Dostala jsem k nim kafe, mluvili jsme asi o dětech a o S., možná i o psaní. Vedle v pokoji visely obrazy Vlastimila Beneše: vesnice, hřbitov, krajina… za pianinem byl schovaný ještě jeden, Dvojakt. Je na něm malířský ateliér a uprostřed něj na stojanu obraz: dvojice jenom v ponožkách a punčochách a žena drží muže… no, za ruku ho nedrží. Má přitom ve tváři pozorný, vážný výraz, jako na starých portrétních fotografiích anebo na obrazech Celníka Rousseaua. Muž zabořil nos do jejích vlasů, dívá se dolů, červenožlutě pruhované ponožky mu na klenutých lýtkách přidržují podvazky. Celé to bylo velmi realistické, musela jsem se smát. Pan Vaculík mě upozornil na to, jak pěkně jsou vymalované všelijaké drobnosti vedle na stolku – krabice, štětce, váhy, glóbus – a vyprávěl, jak musel paní Benešové vyvracet podezření, že na obraze je on sám v mladších letech, s tou Zdenou: „Nene, a víte proč?" (Koho historka zajímá, najde ji ve druhém vydání Nepamětí. Začíná na str. 143 u Dvojaktu a pokračuje na str. 144; tam už je Hřbitov.) Smáli jsme se oba, vlastně. V pokoji bylo pečlivě uklizeno a věci vypadaly, že jsou na svých místech už odnepaměti. Obraz se taky vrátil zpátky na své místo, vzala jsem kabát a tašku a šla jsem na vlak. Z poznámek, které za čas došly k mým textům, si pamatuju jenom: „Chybí strana 28!"
Naposledy jsme byli ve Veletržní vloni v zimě, paní Vaculíková uvařila čaj, ukazovala mi fotky ze zahrady v D. a můj muž s Mistrem odborně debatoval o odvrácené straně Měsíce: existuje vůbec? Dívala jsem se na pianino a uvažovala, jestli za ním obraz ještě je. Ale nezeptala jsem se, nevím proč. Taková normální domácí scéna.
Je advent, a co bereme do rukou: těsto na perník, namrzlou petržel ze zahrady, starý prach, knihy, vzpomínky, strupaté slupky brambor a jejich vlhkou žlutou dužninu, trny a jehličí, horký vzduch nad svíčkou, kapra, který se ještě trochu škube, hudbu a jeden druhého.
Milý Ježíšku! Já bych si nic už nepřála, jenom ten sníh a možná nějakou muziku a aby nám to vydrželo.