Reklama
 
Blog | Olga Černá

Království lidí bosých

V červnu mi prázdniny připadaly jako moře: určitě uklidím celý dům, přebuduju knihovnu, dopíšu, k čemu jsem se přes rok nedostala, zašiju všecky ponožky, budu mnohem víc číst, plavat a chodit... třeba přes les do hospody.

Bylo krásně a na všecko dost času. Zula jsem si boty, seděla na schodech domu, hřála se na slunci. Vlny šly jedna za druhou, smývaly stopy v písku, racci křičeli, daleko na obzoru pomalu pluly bílé lodě, co dovážejí čaj a kávu. Profesor Černý zkoumal marxismus z hlediska mravního, třída rozjívených puberťáků napjatě poslouchala, jak jim pan profesor Pennac čte Kroniku ohlášené smrti, Rudo Sloboda hrál vnučce loutkové divadlo a Hercule Poirot vyřešil každou vraždu. Jedno z koťat mi vlezlo na klín, předlo a zatínalo drápky do sukně.

Co mi vlastně chybí. Popsaných stránek je víc než vody v moři a písku na plážích. Když budu chtít, můžu k nim přidat další, a když ne, nic se nestane. Plátěné šaty, co se mnou za posledních pětadvacet let byly na Krétě, v rumunských horách i u Baltu, jsou jenom lehce vyšisované, pro chladné večery tady mám horu osamělých ponožek a svetr z bezedných sekáčových zásob od kamarádky Romany. Na zahradě a v sadě i po nájezdu slimáků zbylo dost jedlé zeleniny, v lese jsou jahody a maliny, budou ostružiny a houby, u silnic švestky a jablka. Až dojde litrová sklenice pesta, kterou mi Nadace VIA věnovala za obodování čtyřiceti osmi projektů na rozvoj komunitního života, můžu do špaget přidávat rajčata, bazalku a česnek. Zdeněk ho vypěstoval spoustu, sklidil a pověsil za dveře: abych se nebála upírů, když je chvíli pryč.

Všeho bylo dost, léto bylo léto a vypadalo, že vůbec nikdy nechce skončit. Některé věci takhle vypadají, proti všem rozumným zkušenostem. Láska, třeba.

Reklama

Venku prší, drobně a vytrvale. Jeřabiny jsou červené, protější kopce není v mlze vidět, kočky se odstěhovaly na půdu a když tam věším prádlo, otírají se mi kolem nohou a předou. Dole v pokoji mi lezou na klín a připisují řádky do projektu na zvelebení plácku u hospody: ggggggzuuuuuuééé… Přiložila jsem do kamen, uvařila konvici černého čaje a nalila ji do termosky. Když si vezmu boty, ze kterých Ondra letos vyrostl, a něco s kapucou, můžu pořád ještě jít ven a přes les, kamkoli, až do večera, okolo rybníků a ostružin. A zas se vrátit.

Ten rok, co jsem byl prvně z domu, a sám, abych si obstaral topení (které jsem si neobstaral) a abych zvládl tu dlouhou tmu, která mě zavírala do nekonečné samoty vymrzlého pokoje – jsem tedy prvně poznal zázraky tepla a světla – a nebýt toho, neznal bych je dosud. Od toho roku vím, že po zimě nemusí přijít jaro – ale že taky po létě a podzimu nemusí přicházet zima; protože i kdyby přišla předtím tisíckrát s neměnnou jednostejností – co z toho mi zaručí, že teď už navždy nezůstane léto, království lidí bosých a bez střechy nad hlavou?

Česnek za dveřmi visí pořád, je ho pořád dost a upírů se pořád nebojím. Bojím se spousty jiných věcí. Ale o těch tu dneska psát nechci.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama