Matoušek mi ovšem nevěřil, že bych cenu vrátila, ale já chvílema umím být i docela tvrdohlavá. Takže bych se s ním vsadila a vyhrála bych pivo, za to by mi ta Magnesie stála. Protože kolik příležitostí zajít si spolu na pivo my dva máme… moc ne. O nominaci jsme pak občas mluvili, po telefonu, a vymýšleli si otázky pro paní Černou, až by měla autorské čtení. Myslím, že by se docela zapotila; možná by jí i zčervenaly uši.
Na autorském čtení jsme spolu byli dvakrát, na jaře 2010 (Antonín Bajaja, Marka Míková, Viola Fischerová) a na jaře 2011 (Josef Hrubý, Alžběta Skálová, Martin Ryšavý). Protože to byla pro mě jediná možnost, jak si všecky nominované knihy aspoň prolistovat, když už jsem z nich měla – jako jedna ze tří set – vybírat knihu roku. Prý za sebe a za čtenáře, kteří chodí ke mně do knihovny… takže jsem Matouškovi Michalovi, Čerčany, pro sichr vystavila i legitimaci. Přišli jsme na čtení o hodinu a půl dřív, nanosili knihy na kavárenský stoleček s výhledem skrz skleněnou stěnu a objednali si k nim v r. 2010 kafe, v r. 2011 rovnou i vodku a griotku. Dole pod námi seděla na vydlážděné piazzetě Nové scény skupinka bezdomovců se svými balíky a taškami, podávali si krabicák a nějaká Magnesia jim byla úplně ukradená. Knih bylo hodně. Otevřela jsem román Jana Balabána zrovna na stránce o dialýze, přepadly mě vzpomínky a zase jsem ho zavřela.
Antonín Bajaja četl tak, že jsem se těšila, až skončí. Michal vedle mě potichu bublal nevolí, nakonec vstal a šel radši koukat z okna.
Marka četla dobře a její knížku už jsem znala, jenomže hlasovat jsem pro ni nemohla, když máme stejného nakladatele.
Viola Fischerová četla verše z Domku na vinici: o stáří, o lásce, vzpomínky, taky o smrti Pavla Buksy. Michal pak za ní šel, povídali si, paní Fischerová měla skleničku červeného a pléd, slušelo jí to, vyprávěla a vyprávěla, usmívala se… dívala jsem se na ně přes sál, už trochu netrpělivá, a když potom na podzim zemřela, říkala jsem si, že jsem byla blbá: měla jsem trpělivě sedět třeba až do rána. Magnesii za poezii ten rok vyhrála, ale co je nějaká cena proti vzpomínkám, lásce a smrti? Marka nevyhrála nic a dětem, kterým jezdí hrát divadlo do nemocnic, je to určitě jedno. Antonín Bajaja taky nevyhrál, zato se na podzim stal laureátem Státní ceny za literaturu. Tuzemsko je malé a cen tu máme!
Magnesiální Knihou roku 2010 jsou Cesty na Sibiř Martina Ryšavého.
Josef Hrubý četl básně o dětství a o cirkusácích a potom vyprávěl historky, do kterých se úplně zamotal. Alžběta Skálová se pořád hihňala, bylo mi jí líto: jak měla, chudák, číst obrázkový příběh, kde postavy říkají hlavně věty jako: „Kde jste? Všechno nejlepší! Pojďte už! Aháá!“
Když se tím nějak prokousala, povstal v publiku Vít Kremlička a zeptal se: „Proč jste se pořád smála? A proč jste výtvarnou knihu přihlásila do literární soutěže?“ – Alžbeta řekla, že smála, protože je hrozně nervózní, a že knihu přihlásilo nakladatelství.
Martin Ryšavý četl Vrače a mluvil normálně dobře.
Magnesii vyhráli všichni tři a při předávání cen v televizi, které bylo tradičně dost příšerné, se pan Hrubý zamotal do historek, Alžběta hihňala a Martin Ryšavý poděkoval normálně. Už měl praxi.
Na jaře 2012 jsme na žádném čtení nebyli, v březnu jsem nestíhala vůbec nic, a z hlasování jsem se omluvila. Martina Ryšavého jsem pozvala do knihovny, ale když svým čtenářům říkám, aby přišli, ptají se, kdo to je. Dvě Magnesie Litery, vysvětluju, a dívám se, jak krčí rameny… takže doufám, že přijde aspoň těch pět lidí, kteří si Cesty na Sibiř přečetli a pak mi říkali, jak to bylo pěkné.
Třeba Michal.
Text navazuje na článek Michala Matouška: Magnesia magna