Reklama
 
Blog | Olga Černá

Natáhnout ruku

Na kůr vedou točité prošlapané schody, omítka na zdech je trochu oprýskaná. Místo pro zpěváky, varhany, čtyři lavice. Vedle kostelního sboru stojí dneska dva hasiči s trumpetami, za lavicemi já; je půlnoční. Vlastně sem nepatřím dvakrát: pokřtěná nejsem a ve vsi jsem se nenarodila. Ale příběhy za tvářemi už znám. Na dosah ruky mám kolem sebe nemoc i uzdravení, bolest i radost z dětí, spojenectví i nevraživost, zamilované dvojice i osamělost stáří. Mše končí, kázání nebylo dlouhé a trumpety letos zněly mnohem míň falešně než vloni. Koledy znají všichni.

O týden později, už po půlnoci, podáváme si kolem stolu
mezi sklenicemi staré fotky. Dům je plný lidí. Útržky rozhovorů: nerozešli jsme
se ve zlém… srdeční vada… první láska… policajtům to naštěstí nehlásili… Na
fotkách nejsou ještě vrásky, šediny ani děti a mezi námi kolem stolu nejsou tváře,
které zestárnout nestačily. Menší kluci lítají z pokoje do pokoje,
střílejí po nás z kapslíkovky, větší holky si zalezly k počítači, a
když se nedíváme, dolévají si colu červeným vínem.

Za tři dny ve tři ráno je tma a ticho jako v hrobě. Příběhy
vylézají z koutů, šustí podél zdi jako myši a sedají si ke mně na postel.
Mohla bych natáhnout ruku, chytit je za kůži na krku, vytáhnout na denní
světlo, zavřít do klícky z písmen, vět a odstavců.

Bojím se
slovitosti slov,
napsala někde Věra Linhartová. Nesmějte se. Slova mohou dostat sklovitý povlak, pevný a křehký, a
potom jenom kloužou mezi prsty, nedají se zachytit – ale to jsem nechtěl;
rozumíte mi, co je ta slovitost? Jenom slova a už nic víc…“

Venku vrže sníh pod nohama, vítr si chrastí v trnoví,
měsíc dorůstá, nad vršky topolů vyšel jasný pás Orionu. Pes běží podle cesty,
jasnou oblohou proletí hvězda. Chytám z ní odlesk do dlaně.

Reklama

Vrátit se k tichu. A jednou, jednou najít slova jak světla
v krajině.