Veřejnost je tu jaksi jen jako rušivý element zvenčí, který se zanedbává. Ozve-li se, něco se udělá – ale jen tak, aby se už neozývala, nikoliv tak, aby čin směřoval tam, kam hlas veřejnosti ukazuje.

Čin tudíž směřuje po úpravě opět tam, kam ukazují vnitřní směrovky mezi kancelářemi. Ale zároveň směřuje tak, aby nedráždil, nevyčníval. Aby se veřejnost přestala ozývat.

Veřejnost je totiž cosi amorfního. Asi jako vůle Boží.

Raději ať je za hradbami.

Jenže když to srovnám se zkušenostmi, co ke mně semtam proláknou ze světa větších firem – ono to tam je snad stejné? Levá neví, co dělá pravá. Výběr dodavatelů,zaměstnanců i říd.postupů člověku tyhle kocourkovské příběhy nepříjemně často připomíná.

Ale je tam přece tlak konkurence&financí a nakonec i óbrpodniky jako Sazka mohou v důsledku své „činnosti zaměřené na jiné cíle než jsou ty deklarované“, zkrachovat?

Ale to je většinou vis maior. Běžně se to po různých nárazech tak nějak poslepuje a jede se dál. O trochu líp a pak zas o trochu hůř.

Tak jako tady. Zůstane pachuť – reality.
Jsme-li kocourkovští => máme Kocourkov.

Přijde mi trochu mimo realitu, třeba tady: „Malé děti na pískovišti žádné předpisy nepotřebují a umějí si spolu nádherně hrát, shodnou se.“