Pohádky pro Františku a Martu Jirousovy jsem někde zahlídla, prolistovala a pak si je šla koupit do knihkupectví k panu Podzimkovi. Když jsem mu řekla, co chci, rozpřáhl ruce a zvolal: V uhláku pohnulo se uhlí, ozvalo se tam huhly huhly!
To je z poslední sloky veršované pohádky o strašidle, které se v kuchyni postupně skládá z ucha, žlutého oka, bílého kolena, modrých pařátů a dalších částí těla. Moje děti s ní vyrůstaly, a všechny děti, kterým jsem ji později četla v knihovně, taky při čtení ani nedutaly, jako Marta a Františka. Četla jsem jim z ní dál, třeba o skřítcích, kteří jednu noc kartáčují mech na střeše a druhou pozorují hvězdy přes střepy z pivních lahví nebo si hrají na hrušky hniličky a padají z větve: buch! buch! Holčička, která vypadá jako namalovaná od Marie Fischerové-Kvěchové, si potom Jirousovu knížku půjčila domů a já si s potěšením představovala, jak jí maminka, kterou jsem vždycky slyšela mluvit jen spisovně, bude na dobrou noc číst: může bejt prázdnej celej dům / však na polici měj vždy rum… pravda je, že v pohádce si takhle prozpěvuje polednice.
Věděla jsem, že všechny ty ukolíbavky o beráncích a stromech, co se na zimu svlíkají, a legrační říkanky o šmudle a ťululum a pohádky o nervózních kohoutech, fialových olších a čarodějnici, která vařila hrachovku s rumem, psal Magor svým dětem v dopisech z Valdic. Ale vědět je jedna věc, a pak si přečíst a představit si spočítal jsem verše v tý říkánce, co jsem ji chtěl poslat Františce v březnu k svátku, je jich 53, čili je začnu opisovat po čtyřverších, když čtyřverší je možný. Takže zhruba po desíti měsících, jestli dobře počítám, by ji Františka mohla mít celou… ono vlastně moc nejde, tohle si představit. Ještě tak, jak holčičky po pohádce usnou a máma vzhůru na vartě / v kuchyni s lampou u stolu / píše tátovi epištolu / o Františce a o Martě. Zatímco v uhláku to huhlá.
Bondy psal pohádky v klidu a u piva doma v Nerudovce, taky pro holky. Ale byly to holky už o něco větší, Lopatkovy, a psal pro ně, protože na něj v jednom kuse skákají, aby jim vypravoval pravdivé příšerné příběhy o strašidlech. Takže to vlastně přísně vzato pohádky nejsou, spíš legendy a horory. O černém mlynáři panu Pánkovi, co mele na prach mrtvoly, vlkodlakovi, učitelích, Smrťounkovi, spací příšeře, nefungujících nafťácích a malostranských pivnících: Bondym a Lopatkovi. Některé příběhy jsou pro děti Němcovic, třeba Kubu a Veroniku, ale určitě je můžou číst taky ostatní děti, a krom toho i zájemci o reálie z let 1975-1986, ve kterých byly všechny napsány: Pohostinský estébák je jedno z nejhojnějších strašidel v naší zemi. Jmenuje se tak, poněvadž žije po hostincích. Jeho povinností je lapat slova. Proto neustále vyskakuje až ke stropu, poněvadž slova jsou lehčí než vzduch…
Když tady na blogu přišla řeč na underground, říkala jsem si, že bych měla být zticha a jenom poslouchat, protože z něj pořádně nic neznám. Že tyhle pohádky mají s podzemím společné jen jméno autora a už nic víc. Ale možná to není tak úplně pravda.
Pohádka je prostor, v němž se skutečnost, v níž se nedá žít, opravuje do podoby, v níž se žít dá, či v níž bychom se domnívali, že můžeme žít a chtěli žít. (…) Snad tedy to, co bych mohl psát kromě básní o sobě samém, je pohádka. Neboť ještě více a ještě naivněji, upřímněji, bezbranněji a odevzdaněji než psaní o sobě je psaní pohádky tím, čím jsem mezi lidmi.
To taky napsal Bondy.
Použitá literatura:
Bondy, Egon: Příšerné příběhy
Bondy, Egon: Mníšek
Jirous, Ivan Martin: Magor dětem
Jirous, Ivan Martin: Magorovy dopisy
Kresba Bondyho v perexu je z webu Jaromíra Typlta: http://www.typlt.cz, její autorkou je Apolena Typltová, které v době výkonu (kresby, ne trestu) bylo necelých pět let.