Vlastně jsem živou veš nikdy neviděla. Našla jsem si ji přes google, porovnala obrázek s jedním „broukem" a nemohlo být pochyb. Co teď, petrolej? Dohola? Umyla jsem všem dětem hlavy psím šamponem a vrátila se k internetovým diskusím.
„Nejlepší je šampon s teatree."
„Teatree je na houby, jedině spray."
„Spray nefunguje, vši už jsou rezistentní."
„Vyneste všechny děti, peřiny a ručníky na mráz, aspoň při mínus 20."
„Už máme vši dva roky, přišly nás na 4 tisíce, jsem úplně zoufalá…"
Vyzkoušeli jsme všechno kromě mrazu, ale nakonec jsme stejně skončili u hřebínku všiváčku: v pondělí jsem staršímu synovi pročesávala vlasy dlouhé až po lopatky, v úterý dceři vlasy skoro do pasu, ve středu někdo z nich ty moje, pod ramena. Ve čtvrtek znova od začátku, protože se vždycky něco našlo. Mladší synek a tatínek mezitím spokojeně spali, jsou na ježka.
Než jsme se zbavili i té poslední mrňavé hnidy, uběhly skoro dva měsíce takových večerů: s všiváčkem, hudbou, kterou jsem i já vydržela poslouchat, různými druhy čajů, povídáním a vymýšlením infantilních reklam:
"Školní rok je již v plném poudu a vaše dítě ještě nemá vši?"
Dceři je devatenát, synovi šestnáct, pořád víc času tráví někde ve svém světě, za chvíli odejdou napořád. Je to tak správně, já vím.
Ale stejně si někdy říkám, jestli jsem si alespoň jednu malou veš neměla schovat do krabičky od sirek.