Petrovi s Romanou hraje v autě rádio, na D1 je zase havárie, mrznout bude furt pryč a lokomotiva Slovenská strela se právě stala národní kulturní památkou. U bazénu jsme v půl sedmé, uvnitř o deset minut později. Vedle schůdků do vody leží dvě berle a jeden pantofel, nad hladinou plave pár hlav. Plaveme taky, sem tam, nemusím myslet vůbec na nic, anebo můžu vymýšlet, co budu tenhle týden v knihovně číst dětem. V neděli máme Valentýna…. to bude lehké, lásky je v pohádkách plno: a žili spolu šťastně až do smrti.
„Já jsem si vždycky přála za muže kovboje anebo člena Horské služby,“ vyprávěla mi Romana, „a jednou vyjdu z domu a tam je nějakej chlap na koni a na nohou má lyže.“- Takhle se seznámila s Petrem.
Berle i pantofel zmizely, ani jsem si nevšimla, ke které hlavě patřily. Jedeme domů, cestou si u paní Li Cuc kupujeme chleba. Má vedle kasy mimino, usmívá se a zpěvavě nás zdraví: „Dóbry dén, do práce, do práce?“
V práci mám dneska návštěvu, hned v devět, okolo stolu sedí šest lidí ze Svazu tělesně postižených a řeší problémy. Jsou u mě v knihovně, protože tu mám teplo a můžu vařit kafe. Dělám si pořádek v šuplatech, píšu objednávky, poslouchám jedním uchem o chorobách a o úrazech. A o penězích. Jinak nepřijde dneska skoro nikdo, jen paní učitelka, co hledá na starých fotkách dědečka legionáře. A ještě Milan, co hledá po internetu práci. Minule už se radoval, že bude dělat zámečníka, ale nebude. Vzali někoho jiného.
Prohlížím fotky ze sobotní cestopisné besedy, jestli by některá šla dát na web. Poušť od obzoru k obzoru. Dá se v ní umřít žízní i najít za úsvitu studnu, kreslit beránka v krabici, setkat s jedovatým hadem, vydat se na cestu.
To se vám v Tuzemsku nestane.
Tuniskou poušť fotil Pavel Mráz.