Reklama
 
Blog | Olga Černá

Pravda a láska a lež a nenávist

Do knihovny mi přišly děti, četla jsem jim o Tobiášovi, který se zamiloval do Elíši.

A kluci, jaká by měla být holka, se kterou budete jednou chodit? Až budete větší?

Já nevím… běloška.

   Běloška? Já myslela, že třeba budete chtít, aby měla dlouhý vlasy, nebo aby byla chytrá, nebo aby uměla vařit svíčkovou… 
   To jo, ale taky, aby to byla běloška.
   A proč?
   Běloši jsou lepší.
   Lepší než kdo?
   Přece než ostatní. Černoši třeba, nebo Cikáni..
   To jako úplně všichni běloši?
   No jasně.
   A proč jsou lepší?
   Prostě jsou lepší, to je samozřejmý.
   A vy znáte nějakýho černocha nebo Cikána? Nebo vůbec nějakýho nebělocha? Jako doopravdy?
   No… známe toho Vietnamce v Jistebnici. On tak legračně mluví…
   Hele, a vy jste si nevšimli, že Elíša vypadá jinak než Tobiáš? Je taková tmavá a má trochu šikmý oči. To by se s ní měl asi Tobiáš rozejít, ne? A měl by si najít někoho lepšího.
   No to nééé, proč? Když ji má rád. Ona je hodná, a hezká.

 

Taky mi do knihovny přišla paní:
   Dala byste mi inzerát na internet?
   To víte, že ano. Můžete mi ho nadiktovat?
   Pronajmu byt, 2+kk, od září.
   To je všecko? Nechcete tam dát ještě něco?
   Co třeba?
   Já nevím, třeba že nechcete psy…
   No nechci Cikány, že jo. Ale to tam nepište, to já si vyřídím rovnou s nima… i když tuhle už jsem málem nalítla. Představte si, domlouvala jsem ten pronájem s jedním chlapem, a pak se ukázalo, že ho chce pro dceru, a ona ta dcera žije s Cikánem… nebo ho snad má za manžela… a sousedka mi hned vynadala, co si myslím, jako kdybych to udělala schválně! A já to přitom vůbec nevěděla! To víte, že jsem jim hnedka odřekla, naštěstí jsme ještě nic nepodepsali.
   A nenapadlo vás, že je pro ně asi dost těžký sehnat bydlení? Co mají dělat, když je všichni takhle dopředu odmítnou?
   Ale já jsem to přece nevěděla, že jsou to Cikáni, domlouvala jsem to s jejím otcem, na tom nebylo nic vidět a sousedka hned, jak si to představuju… já jsem za to nemohla!

Reklama

 

Děti chodí na čtení pořád, i když už trochu vyrostly; letos je stejným klukům o tři roky víc. Byli jsme zrovna u toho,  jak se lichožrout Hihlík ztratil v africké džungli, když do knihovny přišly dvě cizí holky. Na internet. Jedna blonďatá a modrooká, druhá hodně snědá a tmavovlasá, obě v tílku a šortkách, protože bylo horko. Odhadla jsem je tak na čtrnáct a kluky okamžitě přestalo zajímat úplně všecko.
   Hele, jdi za ní.
   Jdi za ní ty.
   Tak jí to řekni, né?
   Řekni jí to ty.
   Jsi blbéééj!
   Běž, než ti uteče!
   Nech mě!
Že jsou obě holky hezký a hodný, světlá i tmavá, to bylo jasný na první pohled. A když jsem jim vypisovala legitimace, nadiktovaly mi stejné příjmení a stejné datum narození. Jsou dvojčata a je jim dvanáct. Jako klukům.

 

Knížku o Hihlíkovi jsme před prázdninama dočetli. Unikl šťastně ze všech afrických nebezpečí a zamiloval se do místní lichožroutky Kawy, která mu pomáhala a která je černá jako…  no, asi jako ponožka k obleku do rakve. Příběh končí tím, že spolu odjíždějí do Prahy.

Jsem hrozně zvědavá, jak to tu s nima dopadne.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama