Uklízím kuchyň, vyžehlené prádlo, před domem zastavuje červené auto: „Máš doma manžela? Ne? Tak mu vyřiď, že nám už zase neodvezli odpadky.“
Beru do tašky peněženku, přečtené knížky, mobil, seznam na nákup, kapesník, klíče, semínka petrklíčů. Přes pole je to do vsi jen dvacet minut, z kopce. V krámě nakoupím zásoby na víkend, párkům se radši se vyhnu.
Knihovnu otvírám chvíli před dvanáctou, stačím ještě odpovědět na maily, pak už se dveře netrhnou. Hledám, co bych komu doporučila, škoda, že nemám Pohádky po telefonu! Snažím se rozchodit nový program na evidenci výpůjček, vysvětluju, jak používat elektronickou poštu a najít na internetu chovatele morčat, tisknu pár fotek a pro děti, aby se zatím nenudily, vytahuju ze šuplete testy: „Která pohádková postava potřebuje jen jednu botu?“ Kdo to ví, dostane bonbón.
Ve volných chvílích dopisuju závěrečnou zprávu k projektu na opravu hospody, nechám ji podepsat, doplním přílohy a jdu s ní na poštu, než zavřou. Paní poštmistrová mi na oplátku předá dopis od Správy úložišť radioaktivního odpadu: „Protože pořád protestujete, žádné průzkumy u vás dělat nemůžeme.“ Ó jé, to by se asi Viktoru Dvořákovi nelíbilo!
Přede dveřmi do knihovny už čeká paní P., místní kverulantka. Přišla si vypůjčit Bibli, aby se mohla kvalifikovaně dohadovat s potulnými jehovisty. Asi půl hodiny mi pak vypravuje o svém dětství a ukládá, co mám vyřídit manželovi. Kamarádka si přišla pro semínka petrklíčů a něco ke čtení, její dvě holčičky skládají puzzle střídavě na stole a na počítači. Režisér ochotnického spolku shání klíče od sálu v hospodě a říká, ať doma připomenu, že zítra hrají.
Kopíruju ještě pár výtisků obecního zpravodaje, zaleju kytky, uklidím knihy do regálů, vytáhnu počítače ze zásuvky, jdu domů, do kopce. Manžel se zrovna vrátil ze sadu, kde kosil trávu, a nese nějakou zeleninu k večeři. Vyřizuju mu, že neodvezli odpadky, že má přesunout dopravní značku, zveřejňovat, o čem jednala obecní rada, a nezapomenout na zítřejší divadelní představení. Domlouváme se, kdo a kdy přiveze děti z tábora. Tři děti. Kvůli nám tedy nevymíráme.
Dostanu sklenici červeného, venku se setmělo, kobylky cvrčí. Je teprv deset, z čeho jen můžu být pořád tak unavená? Koláč už dneska péct nebudu, ani zavařovat meruňky, ani zalévat zahradu. Místo toho se jdu podívat, jestli bych nenašla ke čtení něco útěšného od Angely Rogner, veselého od Kateřiny Kadlecové nebo dobrodružného od paní učitelky Dererové. Taky ta Fafejta už nějak dlouho nepsala…nejsem já, můj ty smutku, nakonec vlastně feministka? Možná by mi to vysvětlil Glum, jestli je právě on-line a nepovídá si se svou příkladnou manželkou…
Text je rok starý, zkusila jsem ho tehdy poslat do rubriky "první pokus", ale protože nepřišla žádná odpověď, usoudila jsem, že jsem napsala blbost. Pak jsem se asi čtvrt roku odhodlávala k založení regulérního blogu. Některé zde použité postupy a motivy jsem v něm zrecyklovala (Po Vánocích, Taková cesta domů), tenhle text posílám jen jako nostalgickou vzpomínku. Mám dojem, že před rokem jsem musela být o hodně pracovitější. Ale dneska je mi líp.