Reklama
 
Blog | Olga Černá

Problémy, kterým čelí ženy

Jmenuje se tak jedna knížka. Mám ji v knihovně a ještě jsem si ji nepřečetla.

 

V autobuse povídala holčička: „Já si, paní Kubíčková, v pondělí vezmu sukýnku a ty nový boty… maminka říkala, že je mám nosit až po svatbě…“

Rádio hraje hezky česky: Kdo tě líbá, když ne já… kdo tě zradí, když ne já? V sobotu bude pršet, tříleté dítě vypadlo z okna, někdo ho chytil a pašeráci pašovali jedovaté žáby.

Vystoupila jsem proti velkému plakátu s návrhářem, který to dotáhl z garáže až do Paříže. Vedle hlavy má otázku: Jak mohou být ženy úspěšnější? Klíčem k úspěchu ženy je její muž! Říká to šéfka Google, takže to asi bude podložené zkušeností. Nebo statistikou.

Reklama

Po lavičkách posedávají ženy i muži, kteří se s úspěchem zcela zřetelně minuli. Zato mají, někteří, ke starým bundám a taškám s veškerým majetkem navíc ortézy nebo berle.

Více nákupů, více zážitků, slibuje mi hezká slečna na dalším plakátku. Za tramvají se vyloupne vývěsní štít zastavárny: Vykupujeme zlato, diskrétnost zaručena! Že bych si nechala vytrhnout zuby a pořídila si za ně nějaký pěkný zážitek? Nebo dva?

Léto v Praze jen za 2499 Kč, projelo mi před nosem na další tramvaji. Mladá maminka táhne za ruku holčičku: Pojď honem, než nás něco přejede!

Kolik je asi, obě dvě, stojí letošní jaro v Praze? Jdu radši pěšky, to je zážitek zadarmo: labutě, třeba, a lodě. A na náplavce spousta bílých stanů. Myslela jsem si, že v nich, třeba, za mrazů nocovali bezdomovci – protože kolik stojí zima v Praze? – ale pak jsem se dočetla, že jsou tam kvůli majitelům jachet.

Pleť v jednolitém tónu, nabízí transparent v prvním patře, vývěska pojišťovny v přízemí je skromnější: Ať vám věk udělá vrásky jen na tváři.

Na křižovatce vedle mě zastavilo auto Diakonie Broumov: Nepotřebné věci potřebným lidem. Jezdí i k nám do vsi, dvakrát ročně, a měla bych jim, já vím, dát aspoň jednou nějaké starší šatstvo… jenomže já si nedokážu na sebe koupit nic nového… ne že bych na to vyloženě neměla, i daně jsem letos platila… ale prostě neumím nakupovat… leda ty zuby, když není zbytí. Utekla jsem i ze sekáče, bylo v něm přetopeno.

V knihkupectví jsem si chvíli prohlížela Nominace na Magnesii Literu a Zlevněné do 99 Kč, zkoušela odhadnout, jak dlouho trvá, nežli se knížka přesune z první poličky na druhou, nevymyslela nic a neodnesla si taky nic. Takže jsem potom v čekárně musela vzít zavděk volně loženými novinami Metro: Japonci založili úřad, který má lidem vysvětlit, že děti společnosti neškodí, naopak. – Intimní inzeráty: Troufneš si na pětašedesátku? 

Z ordinace vyšla dáma v černých brýlích, barevném kabátě, vysokých kozačkách, s hranatou bradou a širokými rameny… napadlo mě, jestli to není transvestita, ale co by dělal transvestita na mamografii?

„Paní Kavková,“ volá sestřička. „Je tady paní Kavková?“- „Nemyslíte mě?“ ptá se hubená mladá holka. „Já se jmenuju paní Kvaková.“

K přepážce přišel kluk v barevné čepičce a se slunečními brýlemi vzadu na holé hlavě. Asi mu tam přepadly, jsou nožičkama nahoru. „Co nejdřív,“ říká paní v růžovém tričku, která si ho zapisuje, „nejradši hned.“

A vážně jde do ordinace hned za mnou. „Pan Afajev!“ volá sestřička.

V obchodním domě chvíli bloudím, ale nakonec přece jen najdu papírnictví, notýsek za 5.80 Kč a propisku za 14.90 Kč. U kafe a sodovky za 63 Kč si všecko zapíšu.

 „Bača, né, vole, a vovce… venkov!“ říká kluk u vedlejšího stolku. „A přitom takový kočky luxusní, vole, to bys nevěřil… a jaký jsou votevřený, vole, pohostinný, žádný studený prdele jako tady…“

Na stěně visí plakát s Philipem Rothem: Pro lidi bych zemřel. Ale žít s nimi nemohu.

Muži to, koukám, taky nemají lehké. Jeden z nich hraje v pasáži na harmoniku Sbohem lásko, nech mě jít… a druhý říká: „Dal bych jim desetiprocentní slevu.“

Ve vlaku tatínek uklidňuje asi roční děcko: „Jojo – nene – hají, spinkej už…“

A mladá žena o kousek dál vysvětluje do telefonu: „V pátek, nezlobte se, já nemůžu… mám celodenní školení pro lektorky mateřských center…“

A mladý muž říká, taky do telefonu: „No císař, nakonec… jdeš se sestřičkou na ten pokoj, kde ti ho zvážej, umejou, a pak ho neseš zpátky, k mamince na sál… nejhorší cesta v mým životě, pořád jsem se bál, abych mu něco neudělal…“

Jedu domů. A nevím, jestli si ty problémy tak trochu nevymýšlíme. Ženy i muži, muži i ženy.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama