Křídla skřípají. Poprvé jsem si toho všimla asi u labutí, které mi přeletěly nízko nad hlavou, ale i dravci, když je vyplašíte v trávě, vyletí z ní dost hlučně. To jenom nahoře na nebi se nechávají úplně tiše nést větrem, za horkých letních dní. Na poli je pak vidět jejich stín, občas křiknou. Krouží si volně a vypadají, že by klidně mohli párkrát obletět svět, kdyby se jim zachtělo; jen tak.
Co jim závidíme? Odvahu pustit se tak vysoko? Možnost vysmát se odtud plotům a hranicím? Stav beztíže a bez starostí, protože ptactvo nebeské neseje ani nesklízí?
Už nevím, odkud mám tu historku o chlapečkovi, který si v ZOO u výběhu s tučňáky čte cedulku a potom se ptá tatínka: „A kdy my jsme ztratili schopnost létat?“
Křídel jsou plná přísloví: rostou mu křídla, dalo mu to křídla, tancovali, jako když letí. Ale i svěsil křídla, připálil si křídla a nejsmutnější ze všeho: přistřihli mu křídla. Neznala jsem podrostla mu křídla = zpychl a postavit ho na křídla = pomoci někomu, uzdravit ho.
Kdybych já měla křídla, lítala bych asi jen kousek nad zemí. Aspoň ve snu to tak dělávám: stačí se trochu odrazit a roztáhnout ruce. Vždycky si říkám – v tom snu – jak je to jednoduché, že jsem na to nepřišla dřív! Letím dost rychle, neucourám si nohy v blátě a všecko dobře vidím. Louku, les, střechy. Kdybych chtěla pozorovat krajinu z větší výšky – říká si nejspíš můj sen – můžu si pustit Google maps.
Nebo si najít dopravní prostředek: Kdyby prase mělo křídla, vymyslel si James Reeves, když chtěl uvidět řeku Ganges, Nil, Madagaskar, Itálii a svět. V Bechyni mají na kulturáku dokonce hrocha s křídlama: „Tady v tom městě chceš dělat něco zajímavýho? To je, jako kdybys chtěl hrocha naučit lítat.“
Mohlo by se zdát, napsala prý agentura AP, když tuhle ptactvo nebeské padalo k zemi po stovkách a po ulicích se potáceli kosi s polámanými kostmi, že být ptákem není v těchto dnech žádné velké štěstí. Ano, ne všecko je zblízka tak jednoduché jako shora.
Rorýs má křídla, o která zakopává. Když musí přistát na zemi, nevzlítne. Kvočna má křídla k tomu, aby pod ně schovala mláďata. To od ní asi odkoukali strážní andělé. Dívají se na nás z nebe, zatímco zakláníme hlavu a obracíme oči vzhůru. Anebo taky ne.
Jsem pěší pták
a hledám lidi s křídly.
Píše Šiktanc.