Reklama
 
Blog | Olga Černá

Ráj

Nahoře na horách rostla jen ostrá tráva, skoro po kolena. Vítr ji ohýbal, vysoko na nebi letěly mraky. Jena a Taka za chvíli záblo až v kostech.

Za skalkou našli malé chráněné údolí s potokem a několika stromy, kvetly tam kytky všech barev. Nad nimi lítali motýli, v korunách stromů zrála jablka, hrušky, třešně a švestky.  V keřích ostružiny a fíky. Tráva tu byla nízká a zelená a pohodlná. Mohli se napít čisté vody, lehnout si na záda, plivat okolo sebe jadýrka a pecky, dívat se na modrou oblohu anebo zavřít oči před sluncem a za víčky si nechat kroužit duhové šmouhy. Bylo ticho, jen ptáci zpívali.

Přes tvář jim přelétl stín, o kus dál přistála labuť. Hleděla na ně kulatým okem.

„Podívej, Jene. Naše labuť.“

Reklama

„Já nevím, Taku. Nevím. Mně se tu něco nezdá.“

Vstali a šli k ní blíž. Pořád se na ně dívala, ani se nepohnula. Tak zvedl ruku a položil ji labuti na krk. Jen taky, z druhé strany.

Z labutího krku začalo opadávat peří. Potom ze zad a z křídel. Objevila se strupatá kůže. Ovoce na stromech hnilo, listy se zkroutily a spadly. Trávu pokryla plíseň, pod ní čvachtala jezírka bahnité vody. Slunce zmizelo. Potok vyschl a kytky zvadly. Z kořenů pod břehem vyhlédla krysa. Motýli zčernali, ztloustli a měli chlupaté nohy. Z ptačího zpěvu se stal krkavčí křik, větvemi chrastil vítr. Labuť se nafoukla, zešedla, neměla křídla, nohy, zobák, ležela před nimi jako obrovský tlustý červ.

„Ty nejsi naše labuť!“

„Ale jsem.“

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama