Reklama
 
Blog | Olga Černá

Ráj

Nahoře na horách rostla jen ostrá tráva, skoro po kolena. Vítr ji ohýbal, vysoko na nebi letěly mraky. Jena a Taka za chvíli záblo až v kostech.

Za skalkou našli malé chráněné údolí s potokem a několika stromy, kvetly tam kytky všech barev. Nad nimi lítali motýli, v korunách stromů zrála jablka, hrušky, třešně a švestky.  V keřích ostružiny a fíky. Tráva tu byla nízká a zelená a pohodlná. Mohli se napít čisté vody, lehnout si na záda, plivat okolo sebe jadýrka a pecky, dívat se na modrou oblohu anebo zavřít oči před sluncem a za víčky si nechat kroužit duhové šmouhy. Bylo ticho, jen ptáci zpívali.

Přes tvář jim přelétl stín, o kus dál přistála labuť. Hleděla na ně kulatým okem.

„Podívej, Jene. Naše labuť.“

Reklama

„Já nevím, Taku. Nevím. Mně se tu něco nezdá.“

Vstali a šli k ní blíž. Pořád se na ně dívala, ani se nepohnula. Tak zvedl ruku a položil ji labuti na krk. Jen taky, z druhé strany.

Z labutího krku začalo opadávat peří. Potom ze zad a z křídel. Objevila se strupatá kůže. Ovoce na stromech hnilo, listy se zkroutily a spadly. Trávu pokryla plíseň, pod ní čvachtala jezírka bahnité vody. Slunce zmizelo. Potok vyschl a kytky zvadly. Z kořenů pod břehem vyhlédla krysa. Motýli zčernali, ztloustli a měli chlupaté nohy. Z ptačího zpěvu se stal krkavčí křik, větvemi chrastil vítr. Labuť se nafoukla, zešedla, neměla křídla, nohy, zobák, ležela před nimi jako obrovský tlustý červ.

„Ty nejsi naše labuť!“

„Ale jsem.“