Vešli dovnitř a dali se různými směry. Procházeli chodbami a prázdnými místnostmi, ve kterých kroky duněly a kde bylo třeba dávat pozor na prohnilá prkna v podlaze. Stoupali po rozvrzaných schodech na půdu, kde vyplašili pár netopýrů, a zase sestupovali dolů. Hledali se:
"Hej, kde jsi, Jene?"
"Hej, a kde ty, Taku?"
"Hej, Jene, slyšíš mne?"
"Hej, jdu za tebou, Taku!"
Ale stále se míjeli a setkat se nemohli. Stavení už bylo plné jejich pokřiků, odrážely se od stěn, skákaly po schodištích, v pustých prostorách se daleko rozléhaly a vracely se ozvěnou. Nakonec se už tolik báli, že oba současně seběhli ke dveřím ven a utíkali z kopce dolů. Vichrný hrádek za jejich zády ještě celý otřásal a křičel za nimi:
"Hej! Hej! Hej ty! Hej ty, kam jdeš? Hej, hej?"
Ale oni už se neohlédli a nechali ho, ať si křičí. Na mezi děti pouštěly draka a vzduchem lítalo listí.
