Reklama
 
Blog | Olga Černá

Šedé úterý

Postavím auto mezi dvě haldy špinavého sněhu, vytáhnu bednu s knížkama. Marušky na mě čekají na schodech hospody. Dávají zatím šedivé hlavy dohromady a domlouvají se: „Ty koupíš věci na chlebíčky..." - „Něco slavíte?" ptám se. „Narozeniny?" - „Ne, MDŽ. Nechcete přijít taky? Přijďte! Bude to tady u Máni." - „Asi to nestihnu," vymlouvám se, a hned to schytám: „No jo! Vy jste tu letos s pánem nebyli ani na Masopust."

Rozkládám knihy po stolech, na stěnách černobílí prezidenti, o těch už jsem tu jednou psala. Pod nimi kalendář s tmavovlasou holkou, nemá na sobě úplně vůbec nic. U okna visí obrázek dvou žen se světlešedým koněm, možná spíš kobylou. Ženy jdou z obou stran podle jejích boků někam pryč od nás a kromě cylindrů na hlavě a jezdeckých bot na sobě nemají taky vůbec nic. „To jste tu minule neměli, ne?" ptám se, ale Marušky jenom mávají rukama: nebudeme se k tomu vyjadřovat. Rozeberou si Šumavské povídky, Panský chléb, Kletbu milionů, Balvany v cestě (odehrává se v kamenolomu), Nerozvážný čin lady Galathey, Pravdivé romance, Angeliku a Napsáno životem. Nad Když se žena rozvede… se smějou: „Todleto není nic pro nás. My se už nemáme s kým rozvést, že jo, holky." Příště zkusím vzít Vesnický román, četla jsem si ho tuhle ve vlaku.

„Budete taky slavit MDŽ?" ptám se pak dole ve vsi, knížky tu pokládám na pohovku a na stůl paní pečovatelky. – „A jděte mi s tím," rozčiluje se paní K., „takovej svátek blbej komunistickej." – „A proč ne. Mně komunisti nic neudělali," kontruje paní J. – Bodejť, myslím si, vrána vráně… „Víte, že umřel pan Ivo?" říká mi paní L. Vím, ale neznala jsem podrobnosti. Bylo mu sedmašedesát, na dialýzu nejezdil ani rok. Od léta, kdy se mu zhoršily oči, přestal si půjčovat Kelty, Egypt nebo Šumavu a říkat mi „vy jste čím dál tím mladší!", chystala jsem se za ním zajít. Někdy.

Odpoledne mám volno. Mohla bych doma utřít prach anebo umýt okna, jak se na nich sráží voda, mají už dole v rohu plesnivé šedé skvrny. Vynést popel z kamen, hrst bych si schovala pro případ uhranutí. Zašít ponožky. Najít pojistné smlouvy dětí. Učit se Dějiny knihovnictví. Dočíst sedmisetstránkovou Krajinu a paměť, už ji tu mám čtvrt roku. Anebo zkusit, jestli bych ještě svedla začátek mondscheinsonáty. Zavolat rodičům, aspoň. Můžu si taky uvařit Earl Grey nebo načít Rulanské šedé a napsat při něm dopis: Jak se máš? Četla jsem Tvoji knížku o horách. Musíš ještě furt chodit na tu dialýzu? – Nebo si psát jen tak. Myša se na mě smutně kouká a já zas na ni: půjdeme spolu ven. Lítá mi kolem nohou, málem jsem o ni zakopla.

Nebe je tmavošedé a na rybníce taje led. Voda se potokem hrne proudem, strhává bláto, větvičky, listí, zbytky sněhu. Když do ní ponořím ruce, zazebe na zápěstích, až to bolí, ale bolest si hnedka bere s sebou. Planá jabloň zaplétá větve do sebe, ty suché porůstají lišejníkem. Na holých místech loňská tráva a nové drobné rostlinky. S kým jsem tu chodila, s kým bych chodit chtěla, s kým půjdu znova, s kým už ne.

Reklama

Až příště pojedu za Maruškama, bude už jaro, skoro Velikonoce. Měla bych si je konečně vyfotit, pod dr. Husákem a pod tím kalendářem. A taky se jich zeptat, jestli si z mládí pamatují i vynášení Morany.


Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama