Už byla téměř hotová, zbývalo je jen naplnit do sklenic, když se od lesa přihnal velký černý mrak: samé vrány.
"Vraťte nám naše oči!" krákaly vztekle.
"Jsou tam," ukázal vyděšený Tak do kotle.
Vrány tam vletěly, cpaly se jedna přes druhou, ale jak už byla povidla hustá, zobáky se jim do nich zabodly. Tloukly kolem sebe křídly, škubaly se, ale odletět nemohly. Jen a Tak je chytli za nohy a táhli ven, ale nevytáhli. Co s nimi? Jen přinesl velký nůž, povidla nařezal, každá vrána si na zobáku kus odnesla.
"Snad si s tím nějak poradí," díval se za nimi Tak.
"Škoda jen," dodal Jen, "že na nás zase nic nezbylo…."
A smutně vyškrabovali zbytky ze dna kotle.
