Tentokrát si se zájmem prohlédl plastikový kelímek s pivem, který jsem měla v ruce, a rozhovořil se o tom, že existují i kelímky biologicky rozložitelné, a nejsou ani tak drahé, jejich cena převyšuje cenu běžného kelímku jenom o 20%. A jakpak že jsme sem za hříbaty přijeli? Na kole, hm, to je ideální, oni to bohužel mají daleko, takže museli vytáhnout auto. A jestlipak vím, že SZ pořádá zanedlouho důležitý seminář, nechtěl by na něm můj manžel promluvit na téma frustrace z komunální politiky? Na jízdárně mezitím předváděly své umění krásné holky a kluci na krásných koních, nechtělo se mi mluvit ani o kelímcích, ani o zplodinách CO2, ani o semináři a o frustraci už vůbec ne. Ta se k nám stejně nezadržitelně plížila a omotávala se mi kolem nohou. Vzpomněla jsem si, jak nás byl Patrik s rodinou navštívit poprvé.
Vzali jsme je tenkrát na vycházku do lesa, máme tu takový tradiční okruh pro návštěvy: okolo skalky s jeskyňkou, dřípatek, ostružin a velkého mraveniště přes „temelínskou vyhlídku" a strom-slon zase zpátky. Patrik byl rád, že se konečně jednou dostane do přírody, na kterou jinak vůbec nemá čas, a všechno, kromě Temelína, si nadšeně fotil: mravence, bedlu jedlou, kvetoucí hvozdíky, babočku admirála, hladkou šedivou kůru buků i černé bobule vraních ok.
Doma jsme si uvařili fair trade čaj a vylezli s ním na orlí hnízdo. To je taková ozábradlená plošinka na ořešáku, kterou tam dětem postavil tatínek. Chodí si tam hrát, učit se, číst si, trucovat a kromě toho je tam zdaleka nejlepší signál na mobil. Teď se naopak děti bavily někde dole a nahoře jsme seděli my dospělí s Patrikem, jeho mlčenlivou manželkou a Dračí studnou v home made keramické konvici.
„Stromoví lidé," radoval se Patrik, „o tom bych měl něco napsat do našeho zpravodaje!"
Probírali jsme nad čajem různé způsoby realizace energetických úspor v komunálním měřítku, právní možnosti obcí při povolování kontroverzních staveb, otázku lokální distribuce biopotravin a tak všelijak podobně. Naše fenka jezevčíka mezitím chodila po zahradě a vytahovala ze záhonů mrkve.
„Proč to dělá?" zajímal se Patrik.
„Protože je žere," vysvětlila jsem.
„Pes vegetarián!" rozzářil se Patrik. „O tom bych měl něco napsat!"
Několik mrkví jsem vytáhla taky, umyla a snědli jsme je k tomu čaji. Byly na 100% bio, ale pokud vím, tak o tom Patrik nakonec stejně nikde nenapsal.
Podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.