Seděli jsme okolo něj ve dvou, ve třech, ve čtyřech, v pěti, teď znova ve čtyřech, krom víkendů. Někdy v osmi až ve dvaceti, to když přijela návštěva. Byly i chvíle, kdy jsem u něj sedávala sama a někdy si říkala, že už u něj ani sedět nechci. Dostal se mi až do básniček: na stole s bílým ubrusem / vidličky běží poklusem / mezi lžící a vývrtkou / nůž tančí tanec se smrtkou…
Dcerka mi z něho spadla, když jí bylo pár týdnů a pokoušela jsem se ji na radu paní doktorky zvážit na plechu, položeném na obyčejné kuchyňské váze. Ale nic se jí nestalo. Hráli jsme u něj žolíky, Člověče nezlob se, pexeso i Osadníky z Catanu. Pokládala jsem na něj dorty se svíčkama, mísu s rybí polívkou, kytky ve váze, roztrhané tepláky, žehlicí prkno, psala jsem na něm omluvenky, recepty na zavařování, vzkazy.
V jednom ze šuplat máme utěrky, provázky a brousek na nože, ve druhém kuchařky. Nejstarší Sandtnerku po babičce, nejnovější je S alkoholem za plotnou. Tu jsem dostala jako zřejmou narážku na obrázek "maminka vaří", který visel na nástěnce ve škole: zatímco ostatní maminky byly nakresleny mezi hrnci, já měla na kredenci láhev a vedle ní, aby bylo naprosto zřejmé, že nejde třeba o olej, skleničku na vysoké nožce. No, aspoň paní učitelka vidí, že zatím nepiju rovnou z flašky.
Mám taky recepty psané rukou, rukama, které jsem už dlouho neviděla a někdy ani neuvidím. Některé mi přišly poštou, takový řetěz štěstí to byl – pošlete recept na první adresu a obdržíte sto jiných! Došly tři: kotlety pro hosty, které snášíte, smetanový dezert s ovocem a kuře pečené s jablky. Výstřižky z novin jsem použila spíš: když kvetou bezinky, vaříme levně, brambory stokrát jinak. Tuhle jsem mezi nima našla říkanku proti únavě:
Tap tis tripa / veni veni stosi / kvende venich / přiď přiď přiď / tamoleona kontra olicano / lehiene et konchurat / poamileona tep / sentenal sabaot emanuel adonaj / eli eli paechmos fenita ebo / mundo ferip omnibus persia / persia konhumatum est emanuel / ocu kuratis fella traid ora achtra / elli elli anyla / koruma tum est / pia orata
Psala to ruka moje, ale kde to vzala, už vůbec nevím. Jak a jestli to funguje, taky nevím. – Někdy si říkám, co bych dělala, kdyby se stůl rozhodl z kuchyně odejít. Nohy má, vzal by je na ramena, protáhl se dveřmi, po třech schodech ven a vrátky někam do luk, do polí.
Běžela bych za ním.