„Já něco slyším, Taku… takovou tichou řeč…“
„Nezdá se ti to?“
„Nezdá, poslouchej přece… tady to ja nevydrzim, jdu podniknout neco na zachranu mych kamaradicku…vážne to neslyšíš?“
„Slyším jenom nějaké hučení. Anebo si tam venku někdo zpívá?“
Stáli a poslouchali, pak si sedli. Zvuky se objevovaly a zase mizely, slova i tóny, až zmlkly úplně a nedělo se nic. Jen listí tiše žhnulo do tmy.
„Podívej, Jene… celé stěny se pohybují a světélkují nebo co…“
„Jestli se ti to nezdá.“
„Nezdá, dívej se přece.“
Tak vstal, položil dlaň na stěnu vlevo.
„Sune se ke mně. A jako by hřála.“
Jen udělal krok a opatrně se strčil do stěny vpravo.
„Vážně, je horká.“
„Možná by povolila.“
„Neztrať se mi v ní.“
„Podej mi ruku.“
Vzali se za ruce a znova se opřeli o obě stěny, vlevo i vpravo. Zablesklo se, stěny tunelu zašustily a rozpadly se na popel. Jen a Tak v něm stáli až po kolena a mhouřili oči před světlem. Okolo byla zase širá pláň a dole u jejich nohou se v prachu plácalo cosi šedivého. Zahlédli krátká křidélka, oči, zobák.
„Kuře?“
„Spíš kachně. Ale je hrozně ošklivé.“
„Kdyby se oklepalo z toho popela…nebo umylo…“
Vzali ošklivé ptáče do dlaní a vydali se hledat vodu.