Reklama
 
Blog | Olga Černá

Taková cesta domů

Je večer, vytahuju počítače ze zásuvky, zaleju kytky, umyju hrnek od kafe, zamykám dveře, jdu domů. Přes ves a pole, trochu do kopce.

Ve vesnici už skoro nikoho nepotkám. Dvě holčičky si na dece před domem hrají na princezny, ta tlustší vypadá jak namalovaná od Marie Fischerové – Kvěchové. Ze zámeckého rybníka tesklivě kuňká kuňka. Kdosi se vrací s motyčkou ze hřbitova. Voní dřevo, je slyšet cirkulárku. Slepice prostrkují hlavu skrz plot, protože venku je tráva zelenější. U fotbalového hřiště se pase koza.

Reklama

Hruška na křižovatce je už zas o něco víc křivá. V lukách je bílo, bílo, jako by ležel sníh anebo jinovatka – pampelišky už odkvetly. Šípky mají své pohádkové modrošedé a růžové období. Nad polem poletuje cosi většího a trochu se to motá, možná to bude moták pochop. Dojel mě V., slézá z kola, taky se trochu motá, slavil šestatřicáté narozeniny. Vypráví mi, co všecko by ve vsi zařídil líp. „Ale já proti tomu tvýmu nic nemám,“ říká pořád. „Věříš mi? Věříš mi to?“  

U stromu, kde se vloni v létě zabili dva kluci, jsou zase čerstvé kytky. V. sedá na kolo a jede vlevo, já jdu vpravo. Ze schránky na rozcestí vyberu výpis z účtu a pohled z Náchoda, letáček Stany lidové tam nechám. Na cestu k domu opadala dlouhá, žlutohnědá květenství ořechů, vypadá to jak schůze vypasených housenek. 

Dveře jsou odemčené, nikde nikdo. Jdu ještě na zahradu, všecko, všecko tam kvete, hlavně špenát a ředkvičky, a potom pokosenou trávou vedle do sadu Pes se mi motá pod nohy.

Ahoj, ty už jsi doma? 

Seberu prádlo, od Větrova se stahují mraky, slunce zapadá krvavě. Nad lesem krká krkavec, ze šera bíle prosvítají kerblíky, bez a karhánek, na špalku leží černý kocour. Máme ještě co pít? 

Nedávno jsem se taky odněkud vracela, jela jsem trochu do kopce alejí lip, zeleným tunelem, koruny se jim nahoře spojovaly. Napadlo mě, jestli nakonec nebe není dole: položit ruce do trávy, dívat se zblízka na zem, vkleče, a skrz tu zem se do něj propadnout.