Venkovská idyla se přímo jmenuje jedno občanské sdružení. Mám z toho trochu husí kůži, ale zatím ji neumím napsat, jak bych chtěla.

Díkybohu to není „pohodové“ psaní. Tomu brání věci jako „U stromu, kde se vloni v létě zabili dva kluci“ nebo „slunce zapadá krvavě“. Kdyby to byl jen nevinný popis vesnické idylky, kde je svět zdánlivě v pořádku … To bych okamžitě odklikla.

Znáš rakouského expresionistického básníka Georga Trakla? V apokalyptické době na konci monarchie a v první světové válce psal básně o přírodě, kde byla vždy přítomná smrt. Byl ještě mladý, když zemřel. Někteří říkají, že ze zbláznil, někteří, že spáchal sebevraždu. Jeho matka byla mmch Češka. Něco v tvém psaní mi ho připomíná.

V zimě

Pole jsou bílá; záře, chlad.
Nesmírné nebe je opuštěné.
Nad rybníkem kavky vyplašené,
lovci táhnou z lesů a blat.

Mlčení v černých vrcholcích.
Od ohně z chýší mihotání.
Někdy z dálky zazvonění saní,
šedý měsíc se zvolna zdvih.

…

K neživému nebi se vzpínáme, protože bychom rádi unikli z biologického koloběhu. Kdo my? My jako mysl. Dokud vydržíme tlak neúprosného spojení s tělem, dokud jsme mladí, protestujeme, cítíme se být svobodní. Později už nelze nevidět, jak nás tělo táhne k zemi. Smíříme se tedy s tím spojením mysli a těla, protože na protest už nemáme dost sil. Síla radosti přece vyplývá z naděje. A nebe dole, vřazení se do koloběhu, je naděje samozřejmá, jistá.

Olgo, tam dole to je přece nebe odevždycky. Záložní 🙂