Reklama
 
Blog | Olga Černá

Truchla a Skuhra

Truchla se křovím propletla na kopec, na mýtinku s maliním po okrajích a velkým černým kamenem uprostřed. Položila na něj ruku: byl hladký, trochu hřál. Přitiskla k němu ucho: hučel.

Až se jí z toho zamotala hlava. Sedla si, složila ji do dlaní, zavřela oči. Co to jen hučelo.
Tak hučí dávné časy, to nevíš? řekla jí Skuhra, stála tam po kolena v trávě. A kámen už byl pryč.

Truchla a Skuhra putovaly krajinou, živily se všelijak. V sobotu večer si ve vsi nasadily truchloroušky, sehrály truchlohru o nešťastné lásce. Ale diváci se jim smáli. Přece však do klobouku vybraly pár drobných, koupily si za ně něco k jídlu a víno a odnesly si to k lesu. Měsíc už vyšel.
Má tvoji tvář, všimla sis, Skuhro?
A co to šustí, Truchlo? Tvoje vlasy?
Ne, to jsou myši v listí. A co to hvízdá, Skuhro? To v tobě? Budeš mít kašel?
Ne, to jen vítr v trávě. Máš ruce jako suché, bezlisté větvičky. Jdi kus dál, Truchlo. Nějaké kamení se sype.
To srdce tluče, Skuhro.
Snad nebyly ty naše truchloroušky, řekly si obě nakonec, na naši trochlohru dost truchlivé.

Reklama

Skuhra a Truchla se ráno probudily, před nimi stála v trávě truhla.
Vlezeme dovnitř, řekly si, třeba nás někam zanese. A vlezly. Zavřely za sebou víko, čekaly, nic se nedělo. Truchla vyhlédla ven: Možná, že jsme moc těžké, zkusím vylézt. Vylezla, zavřela truhlu, ale ta se ani nehla. Jenže, když znovu nahlédla dovnitř, byla Skuhra pryč.
Skuhro! Kde jsi? volala Truchla, pobíhala okolo, lomila rukama, plakala a naříkala: Skuhro!
Až se to rozléhalo. Ze zármutku si vlezla do truhly, zaklapla za sebou, skrčila se na dně. Když šli za chvíli na pole vesničané, našli už zas jen prázdnou truhlu, a než doběhli domů pro povoz, byla pryč i ta.

Truchla a Skuhra vyčistily studánku. Vybraly listí, bláto, prohrábly odtok. Čekaly, kal se usadil, voda byla zase křišťálová.
K čemu jsem na světě, studánko? zeptala se jí Truchla.
Nikdo mě nemá rád, studánko, posteskla si jí Skuhra.
Ale studánka mlčela. Po stéble nad ní šplhal pavouk, ujely mu nohy, spadl do vody. Truchla ho vylovila, Skuhra osušila a pustily ho do trávy.
Ten byl můj, řekla zle studánka. Truchla a Skuhra se lekly, utekly na kopec.
A co já, zeptala se Truchla, ale Skuhra jen zavrtěla hlavou.

Truchla a Skuhra šly vzhůru kopcem, alejí ke kapličce v lesích, k dřevěné svaté. U studánky stál na kameni hrnek. Truchla nabrala léčivé vody, napila se, podala Skuhře.
Chtěla jsem ti tu něco říct, mluvila, dívala se k zemi. Nechtěla vidět Skuhřiny zelené oči. Slunce se sunulo po barvínku.
Už ti tak nevěřím a je mi z toho smutno.
Vrzaly stromy, Skuhra mlčela. Truchla k ní zvedla hlavu, ale byla už u studánky sama. Jenom dřevěná svatá hleděla na ni výsměšně zelenýma očima.

Truchla a Skuhra vzaly sekyrku, šly nocí, uprostřed jezera si vysekaly díru v ledu. První se nad ni naklonila Skuhra, mlčela, dlouho se dívala. Pak zvedla změněnou, bílou, až k smrti vystrašenou tvář. Uhnula, udělala místo Truchle. I Truchla nemluvila, klečela bez hnutí nad černou hladinou.
Cos´ tam viděla, Skuhro.
Jen co už bylo.
I já.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama