Hmatali před sebou klackem, vyhýbali se jezírkům s rezavou vodou, hledali pevnou zem. Bylo jí čím dál míň a jak sluníčko zalezlo za obzor, sílilo kolem komáří bzučení.
„Tady bych nezůstal přes noc ani za nic,“ zlobil se Tak, „ale kudy dál?“
„Támhle je světýlko,“ ukazoval Jen kozím vousem.
„Mně se to nějak nezdá,“ vrtěl Tak hlavou, ale nakonec, co jim zbývalo? Šli za světýlkem, poskakovalo pořád kousek před nimi a bezpečně je vedlo celou noc. K ránu už byli za bažinou. Na nízkém smrčku tam seděla rezavá veverka se zeleně fosforeskujícím ocáskem a stěžovala si: „Podívejte se, co mi provedla, baba jedna! Ocásek do barvy mi namočila!“
„Neboj se, to se umeje,“ těšil ji Jen a pak ji s Takem dlouho drhli v potoce. „Zbytek ti opadá časem.“
„To doufám,“ řekla veverka a vrátila se do hor.