Reklama
 
Blog | Olga Černá

Vánoce

Vždycky si říkám, že tentokrát mě nedostanou a projdu jima s chladnou hlavou. - Kdy už budeš dělat těsto na perník? Až táta natluče koření. Koření voní. Těsta se mi napřed zdá málo, pak je ho moc. Ale něco se připálí. Vykrajujeme s dětma prasátka, kočky, psy, ryby, koně, na losy máme formičkou ze švédské oceli. Divím se, že je to pořád ještě baví. Komety, hvězdy, srdce. Ne, chladná hlava nebude ani letos.

Kdysi jsem pekla cukroví v remosce, to už teď nemusím. Jen recepty mám pořád stejné, napsané na umatlaných papírcích a založené do sešitku, kam jsem si tehdy začala zapisovat, co komu koupit, kam poslat pohledy… k některým jménům už dneska nedokážu přiřadit tváře, ale mám takových dost málo. Víc těch, kterým se pohlednice poslat nedá. Sešitek je modrý, čtverečkovaný, rozměrů asi 5 x 8 cm, začíná rokem 1987. Letos jsem došla na poslední stránku, dál budu muset vlepovat. Nebo si koupit nový.

Cukroví peču většinou podle receptů české babičky, věnec se čtyřma svíčkama k nám přišel od babičky německé. Ptávala se mě: „Co tvoji pšššíteli?“ – Nevěděla jsem nikdy, co na to říct. Svíčky hoří, na kamnech purpura. Prach na policích a nevyprané záclony není vidět. Na uklízení mám ještě tři dni. Kolem svíček jsme spolu a na co myslíme, to taky není vidět. Pokaždé někdo zkouší hrát na flétnu nebo na na klavír koledy, které se od loňska ani od předloňska pořádně nenaučil. Jenom ten starý příběh „…i stalo se v těch dnech,  že vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všechen lid…“ si pamatuju slovo od slova. Taky z dětství. Pokračuje to „báli se bázní velikou“.

Česká babička pekla vánočky, německá štolu. Moje vánočka se pokaždé srazí, takže pak řeknu, že jsem upekla štolu. Protože je v ní tolik rozinek a mandlí. Se vším je vlastně tolik práce. A dohadování: kdo, kdy, proč, co a komu. Jak. Kapří krev a šupiny nalepené na rukou. Slupky od brambor, sklenice od okurek. Skořápky vajec a ořechů. Pytlíky od cukru a mouky. Plechy, krabice, horko z trouby. Cesty do města a z města po ledovaté silnici. Rybníky, kterým jsou vidět vrásky na dně. Jehličky zapíchnuté do rukavic. Pro jeden večer, jednu chvíli. Kdy se zastaví čas a věci ztichnou, staré světlo se mihne v plamenech, prskavkách, vidličkách, porcelánu… a v očích, které nemůžou v žádné sentimentální vánoční povídce chybět. – Pro radost velikou.

Reklama

Vítr přináší sníh, i do těch očí. Do uší kouše mráz.

Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama