Kdysi jsem pekla cukroví v remosce, to už teď nemusím. Jen recepty mám pořád stejné, napsané na umatlaných papírcích a založené do sešitku, kam jsem si tehdy začala zapisovat, co komu koupit, kam poslat pohledy… k některým jménům už dneska nedokážu přiřadit tváře, ale mám takových dost málo. Víc těch, kterým se pohlednice poslat nedá. Sešitek je modrý, čtverečkovaný, rozměrů asi 5 x 8 cm, začíná rokem 1987. Letos jsem došla na poslední stránku, dál budu muset vlepovat. Nebo si koupit nový.
Cukroví peču většinou podle receptů české babičky, věnec se čtyřma svíčkama k nám přišel od babičky německé. Ptávala se mě: „Co tvoji pšššíteli?“ – Nevěděla jsem nikdy, co na to říct. Svíčky hoří, na kamnech purpura. Prach na policích a nevyprané záclony není vidět. Na uklízení mám ještě tři dni. Kolem svíček jsme spolu a na co myslíme, to taky není vidět. Pokaždé někdo zkouší hrát na flétnu nebo na na klavír koledy, které se od loňska ani od předloňska pořádně nenaučil. Jenom ten starý příběh „…i stalo se v těch dnech, že vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všechen lid…“ si pamatuju slovo od slova. Taky z dětství. Pokračuje to „báli se bázní velikou“.
Česká babička pekla vánočky, německá štolu. Moje vánočka se pokaždé srazí, takže pak řeknu, že jsem upekla štolu. Protože je v ní tolik rozinek a mandlí. Se vším je vlastně tolik práce. A dohadování: kdo, kdy, proč, co a komu. Jak. Kapří krev a šupiny nalepené na rukou. Slupky od brambor, sklenice od okurek. Skořápky vajec a ořechů. Pytlíky od cukru a mouky. Plechy, krabice, horko z trouby. Cesty do města a z města po ledovaté silnici. Rybníky, kterým jsou vidět vrásky na dně. Jehličky zapíchnuté do rukavic. Pro jeden večer, jednu chvíli. Kdy se zastaví čas a věci ztichnou, staré světlo se mihne v plamenech, prskavkách, vidličkách, porcelánu… a v očích, které nemůžou v žádné sentimentální vánoční povídce chybět. – Pro radost velikou.
Vítr přináší sníh, i do těch očí. Do uší kouše mráz.
Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.