Reklama
 
Blog | Olga Černá

Ve Varech

Byla jsem tam poprvé v životě. Šli jsme od hotelu Thermal podle řeky a táta ukazoval, kam chodil do školy, kam do tanečních, kde bydlela kamarádka jeho maminky...

…u divadla říkal: „Tady jsem jednou byl na školní akci, kde se rozdávaly ocenění, taky jsem jedno dostal. Vůbec jsem to nečekal! Najednou mě zavolali na pódium a dali mi cenu za moji práci o Výletech pana Broučka do Měsíce. Napsal jsem ji v takovým echt komunistickým duchu… já se tak strašně styděl! Kolik dní jsem pak radši nešel do školy.“

Na vernisáž výstavy skla jsme přes dva vyhazovače ve tmavých košilích málem neprošli, ale nakonec to dobře dopadlo. Dostali jsme sklenku šampaňského a maminka se šla pozdravit se skupinkou belgických sklářů. „Máme svoje věci nahoře,“ říkali, „ale teďka tam nemůžeme, chystá se tam módní přehlídka.“

Majitel galerie prošel okolo, nesl na ramínku černé šaty se třpytivými flitry a byl, jak říkali Belgičani, nervous and stressed, of course. Jeho manželka zatím o kousek dál u stánku prodávala skleněné figurky a těžítka.

Reklama

Úderem půl deváté vyskočil na dřevěné pódium vedle sochy Hygiei moderátor s brýlemi na čele a kravatou v rozhalené košili. Všecky nás vřele uvítal a ujistil se, že jsme už ochutnali skvělé prosciutto a skvělé pivo Lobkowitz. Pohoštění, povídal, je z neméně skvělé reastaurace, která nedávno prošla přestavbou. Taky by nás chtěl seznámit se skvělou kapelu, která dnes bude hrát. Je naprosto unikátní, má totiž skvělý saxofon, klávesy, které nás přímo pohladí, a vynikající zpěvačku, která mu dokonce jednou dovolila, aby si s ní zazpíval. Ale to úplně nejskvělejší teprv přijde: dnešním večerem nás bude provádět Gábina Partyšová! Budem se na ni těšit a teďka si poslechneme jednu skvělou písničku.

Po písničce se Gábina skutečně objeví, pózuje fotografům u skleněných objektů a moderátor se rozplývá nad jejím outfitem: je snad z rozdrcených drahokamů? Gábina se usmívá, zamává na něj a pózuje i během další písničky. Na balkón už se může, cestou od schodiště míjíme několik prázdných papundeklových krabic a černý pytel s odpadky. Mezi stolky se sklem jsou pravidelně rozmístěny tytéž stolky se škvarkovými placičkami a makovými koláčky, a protože venku už se šeří, rozzářily se reflektory na stojanech. Jsou rozestavené tak, aby divákům buď svítily do očí, nebo aby na exponáty dopadal stín toho, kdo si je zrovna chce prohlédnout. Některé z reflektorů mají místo skla červeno-modro-zelenou mozaiku, ale zaplaťpámbu aspoň neblikají.

Dole se ujímá slova radní Karlových Varů, který považuje výstavu za zahájenou, a předává slovo jejímu kurátorovi. Kurátor říká, že jako chlapec z venkova není zvyklý mluvit, a proto by chtěl jen několika prostými a nehledanými slovy říci, že s omezenými finančními prostředky, které měli k dispozi, se snažili instalovat výstavu co nejlépe. Uvažuju nad tím, jestli by při méně omezených financích byla sklíčka v reflektorech třeba i růžová nebo fialová? Gábina zatím vítá nekonformního umělce Jiřího Šuhájka, který v pomačkaném saku a slamáku recituje báseň o Tlachapoudovi. Obecenstvo tleská a následuje další písnička.

Po ní přichází na pódium majitel galerie a říká, jak je šťastný, že může představit firmu, která na vernisáži vaří vynikající kávu: zážitek gastronomický se tak harmonicky snoubí se zážitkem uměleckým. Taky je potěšen, že se na vernisáži sešlo tolik kultivovaných lidí a že tu máme vynikající osobnosti, jako je paní Partyšová nebo pan Jančařík. Krom toho na letošním ročníku sklářské přehlídky vystavuje i několik belgických tvůrců, které by tímto chtěl pozvat na pódium a požádat je o několik slov. Šest belgických sklářů se chvíli dohaduje, kdo bude mluvit, nakonec si bere mikrofon nejvyšší z nich, momentálně profesor na kanadské universitě, a omlouvá se, že bude mluvit anglicky. Majitel galerie slibuje, že jeho slova přetlumočí – sice ne exaktně, jenom spontánně, ale snad to nebude vadit. Pan profesor říká, že důvod, proč Belgičani přijali pozvání do Karlových Varů, je jednoduchý: všichni jsou žáci jedné Češky, paní Miloslavy Svobodové, která v Belgii založila sklářskou školu. Není sice už bohužel mezi námi, ale její dílo je pořád živé, a na dnešní výstavu přijela i její rodina. „Máme tu přímou příbuznou paní Svobodové,“ překládá majitel galerie. Uvažuju nad tím, proč nemůže říct normálně „sestru“, ale mamince je to, zdá se, jedno. Kultivovanému obecenstvu taky: hlasitě spolu hovoří nad skeničkami a talířky a tím, co se zatím říká na pódiu, se ani v nejmenším nenechá rušit.

Kapela hraje další písničku, po ní Gábina Partyšová ohlašuje módní přehlídku skvělé slovenské návrhářky. Jdeme na autobus. Na zastávce si chvíli povídáme s mladou holkou, která právě skončila patnáctihodinovou směnu v kuchyni. „Já vím, že bych neměla sedět, když vy stojíte,“ omlouvá se mamince, i když místa na lavičkách všude kolem je dost, „ale mám teďka ty čtrnáctky nebo patnácky denně a opravdu už nemůžu.“ – Málem jsem jí řekla, že je skvělá, ale včas jsem se zarazila.

Docela jsem se styděla, za ten večer. A to jsem ani neviděla další osobnosti a módní přehlídku.

 

 Obrázek v perexu: Torzo, Miloslava SvobodováWyckmans, 1985 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama