V Ateliéru Prčice je dost zima, na židlích pod teplometem sedí asi třicet lidí v
kabátech, většinou starších. Na stolku vepředu jsou slané tyčinky a koláče s bílou
polevou, za stolkem paní Alice. Říká, že spisovatelé nejsou, jak by si snad
mohl někdo myslet, žádní veselí lidé, kteří kolem sebe sypou bonmoty. Bývají
naopak často melancholičtí a když s vámi mluví, jsou duchem napůl někde
jinde. Máme tu dneska čtyři takové případy, vlastně pět.
Ke stolku
přichází první autorka večera, novinářka Lucie. Říká, že pracuje v Mladé
frontě plus a má tam na starosti velká témata, dvacet tisíc znaků i s mezerama.
Ale už při studiu žurnalistiky přišla na to, že její parketa jsou rozhovory, na
ty je fakt dobrá. Zrovna nedávno jí vyšly Rozhovory o matkách a mateřství. Není to jenom o celebritách, ale i obyčejných ženách se zajímavým osudem, třeba
o HIV pozitivní Erice, nebo o Jitce, syna jí přejel vlak. Úvod rozhovoru
o Jitce nám Lucie přečte a ještě dodá, že Jitka je pozitivní člověk. V létě
se jí narodila holčička, chodí spolu plavat a celé ji to posunulo někam dál.
Po Lucii
si paní Alice zve tajemného muže Mořice Kleina. Kde jste našel svůj
pseudonym, ptá se. Tady na hřbitově, říká Tomáš, kterého všichni znají. Bylo mi
čtrnáct, byl jsem takovej rozháranej, a jeden Míka už píše, tak jsem pseudonym
potřeboval. Vy jste spisovatel amatér, že ano, pokračuje paní Alice. Ano, říká Mořic, spisovatel profesionál je u nás, pokud vím, jenom jeden, a že nejsem on, to jsem opravdu rád. – Ze své knížky Otherside čte o tom, jak viděl 11. září 2001 z
amerického zábavním parku, kde tehdy pracoval, a o tom, jak se mu cestou
do indiánské rezervace porouchalo auto. Paní Alice ukazuje, že Otherside má i
obrázky, které namalovala autorova současná žena. Jak, současná?
ohrazuje se Tomáš.
Potom je
přestávka. Nabízejí se ty tyčinky a koláčky, pekla je Věruška a může dát i
recept.
Další
autor si zatím na stolek narovnal brožurky Modré hravo a CD se zhudebněnými
texty. Hravo se původně mělo jmenovat Modré právo, protože každý má právo
vyjádřit se uměním, a pseudonym Mnoháček Zgublačenko znamená „mnoho zhubnul“. Bydlí sice v Keblici u Lovosic, ale místní kraj zná, protože
byl asi třičtvrtě roku ve Vile Vallile. Jako klient? ptá se paní Alice. No,
něco mezi, říká Mnoháček Zgublačenko, víte, já nejsem ani pořádnej autista, ani
schizofrenik. Svoje verše recituje vestoje a s takovým zápalem, že obecenstvo
dostane do kolen. Všichni se chechtají, Mnoháček září, nakonec i zazpívá.
A teď spíš něco lyrického, říká paní Alice, Olinku přece nemusím představovat, pamatujete
si ji z knihkupectví, má ráda poezii a píše pohádky. Říkám, že pohádky se
mi dospělým lidem číst nechce, nemohla bych přečíst třeba zápisky z toho
knihkupectví? Ano, může být. Když jsem si doma ze šuplete vybírala, co do
Prčice vzít, smutnější věci jsem odložila stranou, abych se při čtení
nerozbrečela. Teď vidím, že jsem udělala opačnou chybu: publikum, rozjařené
Mnoháčkem, se směje po každé druhé větě, a já se nakonec směju taky. Připadám si jak
totální idiot, ale nakonec zápisky nějak dočtu.
Nakonec pro vás máme malé překvapení, říká paní Alice. Já říkám, že Ivan má skoro dva metry a že mu
Respekt právě vydává knihu. Ivan říká, že píše hlavně na internet, a čte o Indiánech a
o rodinné pohodě. Chcete ještě něco? ptá se obecenstva, které mu visí na rtech,
a pak čte storku o medvědech.
Dojídáme
koláčky, Ivan si koupil Otherside a říká, že to jsou taky takový blogy.
Ještě říká: Čemu ses, prosím tebe, pořád smála? Chceš tu moji knihu? – Jasně,
že chci. Venku už je úplná tma a nad hospodou U škrpálu vyšly hvězdy. Říkám si,
že tam bych asi Ivana zvát neměla, hospoda patří provozovateli sjezdovky,
kterou nedávno v Respektu zkritizoval. Kromě toho tu máme auta, Ivan
nahoře na náměstí, Zdeněk a já před Léčebnou dlouhodobě nemocných, museli bysme sedět u kafe. Koho by to bavilo.
Jedeme domů.
Seš
nějaká smutná, nejseš? – Ale no jo. Vždyť jsi to slyšel, o těch spisovatelích, co je to za divný lidi.
Zvlášť jejich regionální venkovská varianta.