„Já bych vylezl tamhle,“ ukazoval Jen na jednu zvlášť špičatou skálu. „Vylezu na vršek a kouknu se, jak dál.“
„Neblázni,“ rozmlouval mu to Tak, „podívej na ty mraky.“
Mraky byly černé a hrozivé.
„Zabloudíš mezi nimi a spadneš.“
Ale Jen si nedal říct a opravdu se ztratil. Skaliska na něj z mlhy vyskakovala jako strašidla a vítr v úžlabinách skučel. Zdáli doléhalo Takovo úzkostné volání, ale Jen nedokázal přijít na to, odkud se přesně ozývá. Potom mu do uší pronikl ještě další zvuk: drnčení. Struny, provázku, prádelní šňůry? Šel podle sluchu, přidržoval se hladké skalní stěny a zanedlouho opravdu nahmatal ojíněný provázek. Podle něj opatrně sestupoval, šmátral před sebou rukou v mlze, až narazil do něčeho měkkého. Lekli se oba, ale Tak asi víc.
„Čí provázek jsme to našli, kdo ho tu nechal a proč?“ Přemýšleli o tom, když se vzpamatovali, a šli podle něj dál, pořád dolů.