Zkraje léta 91 jsem na zahradě hloubila základy pro želví výběh. Želvy jsme měli dvě, Gerdu a Trudu. Výběh byl důkladný, aby se nepodhrabaly, a taky jsem si říkala, že po mně aspoň něco zůstane. První porod se mi moc nevydařil, takže mě při pohledu do budoucna občas přepadaly chmury. Zbytečně. Když jsem se v porodnici nevrlé sestřičce, kterou ostatní oslovovali „Maruško“, svěřila, že jestli budu mít další holku, bude to taky Maruška, úplně roztála. A když jsem začla ztrácet cit v rukách a nohách, neokřikla mě jako ostatní maminky, ale dala mi mikroténový sáček a řekla, že ho mám nafukovat. Skutečně to pomohlo, Honza byl na světě asi za dvě hodiny. A když si pro nás Zdeněk přijel, už se mě neptal, jako poprvé, jestli s tím budu umět zacházet.
Měli jsme dvě hezké a zdravé děti, dům se zahradou (dík rodičům), gramofon, psa a ty želvy. Neměli jsme televizi a telefon. Do lesa bylo pár kroků, k rybníku pět minut. Do vesnice jsem, když bylo sucho, došla s kočárkem přes pole za půl hodiny. Zdeněk měl práci, nějaké přivýdělky, a když jsem si mu jednou posteskla, že mě nepřetržitá starost o děti trochu zmáhá, povídal: to je zas tvoje zaměstnání. – Někdy netekla voda, to jsem pak máchala plínky v potoce. Někdy jsem ztrácela pojem o čase, protože dny byly jeden jak druhý. A někdy jsem si nebyla jistá, jestli bych ještě uměla mluvit i s dospělými lidmi. Domácí práce mi rostly pod rukama a na děti jsem nebyla tak vlídná, jak by potřebovaly. Časem mi připadalo, že jsem úplně na nic: mizerná hospodyně, nehezká ženská a špatná máma. V noci jsem koukala do stropu a uvažovala, jestli by nakonec všem nebylo líp beze mě.
Napsala jsem to. Povídky vyšly na jaře 94 v Revolver Revui a pár lidí se mi ozvalo: líbilo se mi, vidím to podobně, nemáte ještě něco? – Želvy nám stejně utekly, i přes ohrádku.
Na podzim 94 šly děti do školky, já jsem se vrátila do práce a převzala tam chemickou laboratoř po bývalém předsedovi ZV KSČ, který odešel za lepším. Pracovalo v ní šest ženských, všechny věděly o jejím provozu mnohem víc, než já. Abych jim nepřekážela, chodívala jsem do podkroví vyrábět destilovanou vodu. Obyčejně jsem u toho pocákala podlahu louhem anebo něco rozbila. Domů jsem se vracela bledě zelená a pořád jsem se nemohla zbavit zánětu dutin. Zdeněk mi pověsil nad postel termožárovku, abych si mohla nahřívat hlavu, ale moc to nepomáhalo. Když jsem mu řekla, že příští týden začneme dělat nějaká měření s kyanidem, naložil mě do auta a odvezl do Sedlce-Prčice ke knihkupci Podzimkovi: když jste teď starostou, nebudete potřebovat prodavačku? – Podzimek se zamyslel a pak se mě zeptal, kdy se narodil Karel Čapek.
Konečně jsem, v zimě 95, měla zaměstnání úměrné svým schopnostem: zabalit knížku a sečíst dvě nebo tři čísla mi šlo výborně. Anežka u zápisu do školy neotevřela pusu, ale hodinu a půl kreslila obrázek koček. Začala vlevo nahoře a svědomitě přidávala jednu po druhé, dokud nezaplnila celý papír. Bylo jich asi šedesát. Zdeněk o zaměstnání přišel, než našel jiné, byl na pracáku, vozil do Prahy brambory a vyřezával loutky. Šila jsem pro ně šaty, nejlíp se prodávaly ty se starými krajkami.
V zimě 97 jsem měla na starosti tři knihkupectví ve třech městečkách. To už jsem uměla přejít ulici, aniž bych se před tím deset minut rozhlížela, vybrat si v obchodě jogurt nebo mýdlo i z více než dvou druhů, jezdit autem po náledí, odhánět vlezlé cesťáky, hádat se s úřednicemi na sociálce a se zákazníky pohovořit o počasí, dětech, chorobách a aktuální politické situaci v Prčici i ve světě. Honza šel k zápisu, ve školce si stěžovali, že nezavře pusu a že ví všecko nejlíp. O Anežce paní učitelka říkala, že už s ní někdy mluví, jenom nezpívá.
Rok 98 dopadl v knihkupectví skvěle, zaplatila jsem všechny předvánoční dluhy a ještě zbylo. Podzimka znovu zvolili starostou. Říkala jsem si, že bych, když už teď všechno umím, od něj snad mohla obchod nějak koupit. Třeba na splátky. Pak jsem si koupila těhotenský test a pozorovala, jak se pomalu objevují dvě čárky. Šla jsem to říct Zdeňkovi. – To je dobrá zpráva! povídal okamžitě.
Rodit jsem měla šestého listopadu, Zdeněk si ten den odpoledne usekl kus prstu. – Přece mě nepovezeš do nemocnice! Dneska! – Proč bych tě nemohla odvízt? Kdyžtak tam rovnou zůstanu. – Ale vrátili jsme se ještě oba, Ondra se narodil osmého ráno. Napřed nám ho půjčili jen tak, potom v zavinovačce; pořád z ní vystrkoval jednu ruku.
Byla jsem šťastná.