„Čtete?“ zeptala se mě jedna paní. Čtu někdy, ale takové
knížky, jaké chtěla, vůbec neznám: stříbřité nebo pastelových barev,
s krajkami a tak lesklé, že vůbec
nevím, jak je mám vzít do ruky. Pak přišel statný kníratý pán s nohou
v sádře a malou holčičkou. Nehty té zafačované nohy měl nalakované jasně
červeně. „Tolik knih! To se tu nebojíte? Že to na vás spadne?“ – Vzali si
omalovánku.
Děti si u mě rozměňují peníze na hrací automaty, holky se
před klukama schovávají pod stůl. Chtěly mi pomáhat a rozbily mi kasu: nešla
pak zavřít, nepočítala, jenom v ní čas od času samo od sebe zašramotilo.
Spravila se taky sama, když za bouřky vyletěly pojistky. Trochu se tedy bojím.
Těch slov od země až ke stropu!
„Ten svět je tak smutněj,“ řekly dvě paní a nakoupily
romány: rozvody, únos, incest a rakovina…
„Prosím vás, nebalte mi to,“ požádal mě pan učitel, „on ten
papír tak šustí a žena by nadávala, co jsem to zase přines…“
Knihkupectví je potřeba. Vyhledala jsem na mapě, kde je
Senovážné náměstí, našla recept na srnčí hřbet, kam přesně běžela ta kaše
z hrnečku, vař! (za humna? do polí?), poradím s kvízem, napíšu úkol
z angličtiny… Dostanu deset haléřů, pytlík nejedlých švestek, domácí
bábovku, láhev moštu, skleničku rumu, pozvání do šantánu a od takové malé
babičky i pusu.
„Já mám tak ráda knížky! Co já jich mám!“ volala paní
v zimním kabátě, na nohách ponožky každou jinou. „Já vám je přinesu
ukázat, chcete?“
„Paní Černá! Připravte mi sem křesílko a flašku, a já si
k vám budu chodit číst. Anebo, nechtěla byste mi předčítat? Mně se, když
se opiju, ty písmenka už pletou.“ – Četli jsme si pak Medka, v přestávce
balím knížku pohádek: „Chci něco lacinýho, klidně bez obrázků. Stejně jim to
čtu potmě.“
„Chci něco hodnotného,“ žádala zase naopak jiná dáma.
Navršila jsem hromádku, ale bylo to všecko špatně: hodnotné knihy jsou
v kůži vázané a mají na hřbetě zlatá písmena, přece!
Chodil sem tlouštík v rádiovce, něco na mě prskal,
rozuměla jsem jenom, že nadává na počasí, dost sprostě. Že je to místní blázen,
museli mi říct, už to nepoznám. S někým si tu pěkně popovídám a hned se
dozvím: jó ten! Ten má papíry na hlavu. To je notorická alkoholička. Ta má
špatnou pověst, mrcha…
Po ránu, ještě za šera, tahám balíky z pošty a
koukám, co zas přišlo: atlasy světa, Vlasta Javořická a tenká knížka
s tichou září, budu ji ještě vůbec umět otevřít? – „…místo dvou očí měl nyní čtyři: v každém svém po dvou
rybích. V hlavě mu spletla korjuška své hnízdo z rákosí…“ – Tak ani
tohle jsem si nevymyslela?
Okolo stromu venku obcházejí dvě holčičky, aktovky na
zádech, recitují si: vezmi žlutou tužku… po hrušce leze vosa…
A kam to vlastně jdu.
(1995)