Svoji poezii, je-li jaká, schovávám v šupleti s hřebenem, kapkami proti kašli a rozečtenou detektivkou.
"Měla byste se vzdělávat," hrozil mi holí pan doktor-historik, když mě tu načapal s Perrym Masonem, "abyste nebyla shledána lehkou!"
Chodí sem skoro každý den, včera si přivedl veselou mladou Cikánku, koupil jí pro děti zeměpisný atlas. Dneska nic nechce, jenom mi přišel ukázat novou čepici: "Už jsem se vydal z peněz."
"Myslíte, že ty kalhoty můžou bejt takhle krátký?" táže se další pravidelný zákazník. "A co pro mě máte, ale já nemám peníze. Nějaký hrůzy? No to já mám rád, hrůzy. A oni pořád – namaluj něco veselýho!"
Pak přišla slečna, chtěla něco zamilovaného, ale aby to špatně dopadlo. Pán, který chtěl něco o alkoholismu, pro manželku. A ustaraný otec pro něco o tom mezi chlapci a děvčaty, pro syna. "Kolik je chlapci?" zajimalo mě. – "Sedmadvacet."
"Tady bych chtěl pracovat," rozhlížel se po regálech plavovlasy cesťák s duchovní literaturou a zářícíma očima. Ano, mohl by poletovat krámem a sundávat zákazníkům knihy z vyšších polic. Kolem poledne tu mívám plno dětí a všechny si chtějí prohlédnout něco obrázkového seshora.
"Já vás naučím řeckořímskej zápas, chcete?" nabízela mi úplně malá holčička. "Nebojte se, já s váma o zem nepraštim." – Zápasnické chvaty bych někdy potřebovala: "Milá paní," vysmáli se mi z velkoobchodu, kde už jsem potřetí urgovala slíbené učebnice. "Však víte, jak to chodí, jednou to vyjde, jednou ne, a všecko se pořád mění…"
"Prosím vás," rozletěly se dveře, "nemáte knížku, jak žít? Jak má ženská žít? Já si připadám úplně bezcenná, a povídali mi, že vy tu máte takový knížky…" – a mluvila a mluvila – "a doktor mi dává jenom prášky… a jéje, mně támhle ujíždí autobus…" a zase mluvila – "no, já vlastně ani nečtu, jenom ty pohádky kdysi," řekla nakonec a šla domů pěšky.
Ten autobus mi ujel taky a venku padá listí, tma a první sníh. Asi si ustelu pod pultem, přečtu si před usnutím pohádku, a zítra, hned ráno, objednám nějakou tu poezii.
(1995)