Básník trávil v krámě už druhý den, klepal popel do hrnečku od kafe, recitoval mi svoje verše, vyprávěl, jak chodil s Placákem na demonstrace a s Vaculíkem k soudu, a kdybych od něho nakonec nekoupila svetr a nepůjčila mu na další cestu, seděl by tam dodnes.
Osobní známost se známou osobností je zřejmě věc, která se nedá smlčet. Babičky mi po pouti rozechvěle sdělují, u kterého stánku zahlédly pana ministra a co si kupoval. Elegantní dáma nechce nic od Lustiga, protože ho OSOBNĚ zná a "on je tak protivnej!" Fotograf, který se zjeví jednou za půl roku, chce vždycky nějakou knihu, kterou zaručeně nemám, zato mi podrobně poreferuje, s kým se v poslední době OSOBNĚ setkal. Dozvím se, kdo je na prachy, kdo na ženské, kdo nafoukanej – nezdraví spolužáky ze střední školy (Michal Viewegh je ale zdraví).
Kdo má tu smůlu a vůbec nikoho osobně nezná, může si aspoň vybrat z nepřeberného množství životopisů, rozhovorů a kuchařek, upéct si kuře podle Evy Pilarové, koláče podle manželky Vladimíra Komárka a potom hubnout podle Lenky Kořínkové.
Slečna neurčitého věku si listovala jednou takovou knihou, zastavila se u fotografie šťastného manželského páru nad cibulákovým servisem. "Třicet let pořád spolu – jde to? Jde!" stálo pod ní velkými písmeny. Slečna přejela zobrazenému muži ukazováčkem po nose, po čele, a zadívala se přes mou hlavu ven z okna, někam do daleka. "Co by to nešlo," řekla. "Ale musí se pro to něco udělat."
Asi ho osobně zná.
(1996)