Reklama
 
Blog | Olga Černá

Z regálů VI

V regálech jména, jména. Já mám, když už jsme našli Pěknou Marii, i Pěknice. Josefa. Povolení odsranění stavby, tak je tu zaznamenáno... povolení uděleno, můžete sranit. Pěknic je z Mezna; to je zastávka na trati, když zapomeneš vystoupit ve Střezimíři. Víš?

* * *

Jo, vím. Paní Pěknicová měla u nás jednu zimu vést kursy angličtiny, ale pak si to rozmyslela. Kvůli cestám skrz sníh. Ona je ze vsi vedle Mezna, z Prudic. Co mají Klausovi chalupu.
…tak režisér moudře povídal: Přežít se vždycky nějak dá, ale když se ohlédneme, uvědomíme si, že jsme žili podstatnou část života v totalitě. Že kousek před tou první jsme se narodili, po ní – po pětačtyřicátém roce jsme se sotva rozkoukali, a už jsme byli v té socialistické. A její konec jsme si neuměli představit. Když konečně přišel, musíme konstatovat, že ačkoli jsme svou duší i nejrůznějšími činy byli proti ní, a můžeme mít čisté svědomí, nemůžeme se té totality zbavit, protože je nějak v nás, ať jde o Petra či Pavla, ať chceme či nechceme, prostě nás nějak narušila, okradla, i když třeba nepopletla. To se ovšem týká do určitého věku nás všech beze zbytku. A ještě horší je to s těmi, kteří by měli mít z té doby špatné svědomí a stále tady straší vedle nás. Právě s nimi, do prdele (neudržel se pan režisér), něco blbého a zasraného z totáče stále přežívá.
Režiséra jsme s autorem textu jednou potkali: hubeného, v černém kabátě, s nepřítomným pohledem. – „To je Vláčil.“ – Pořád slyším tu úctu v hlase. Autor je taky režisér. Když jsem se dočetla, že byl někdy od šestapadesátého do devětaosmdesátého v komunistické straně, dost mě to překvapilo. Pak jsem šla na hru, kterou napsal o padesátých letech, ještě s někým. „Když my jsme se tak strašně báli…“ říká tam hlavní (a skoro jediná) postava. 

 

Reklama

* * *

Tak jo. Věděl jsem, že se tomu tématu nemůžeme vyhnout, a přitom jsme o něm už řekli tolik! Jakož i veřejně napsali. Neshodneme se, ale snad jsme to po sobě nikdy doopravdy nechtěli. Dvě kapky na skle, které si dolů stékají každá svou cestou. Rodinné anamnézy. Máma a táta byli komunisté.
Je to… co je to? Naše minulost? Jen naše minulost? Jenom minulost? – Tady mezi regály na minulost narážíš při každém kroku: Nutnost a neodkladnost stavby odůvodňuje se tím, že v jedné místnosti obývají 3 rodiny o 7mi členech, z nichž nejstaršímu je 90 let a nejmladšímu 1 rok. – Schválení převodu domku č.52 bylo však odepřeno z důvodu zájmu o tento pro účely veřejné; neboť nebylo by v souladu s novou hospodářskou soustavou, aby národní výbor dnes schválil převod a zítra domek novému kupci vyvlastnil.

 

 * * *

Jednoho začátkem února jsem přijel ze školy domů, na dvoře byli ozbrojení muži, zřejmě od Lidových milicí, a policie. Naši si směli pod jejich dohledem vzít při opuštění usedlosti nejnutnější věci osobní potřeby, několik slepic, kozu, nějakou další drůbež a psa, tehdy jsme měli Harýka. Oba rodiče, otec navíc těžce nemocný, byli velmi deprimováni. Naložili nás do malého skříňového náklaďáku s okénkem vzadu a odváželi nás do neznámé vesnice u České Lípy. (…) Vzpomínám si, že když jsem se vzdaloval od rodného domu a díval se zadním okénkem, bylo mi nesmírně smutno, maminka plakala a otec i bratr byli zaražení. Změnilo se tím všechno, změnila se životní perspektiva, a vůbec jsme nevěděli, co bude dál. Později jsme se dozvěděli, že po našem odjezdu byl dobytek ponechán bez ošetření a bez krmení, takže tam křičel hlady.
Z českého venkova 1952. Vzpomínky Josefa Šimona se jmenují Ukradený domov.

 

* * *

Pro svou vleklou nemoc chci jíti na odpočinek ale u bytu který chci obývati jsou okna chatrné a malé kus stěny je dřevěné spuchřelé. Veškeré materiál mám a pracovní síly též zedníky domkáři, sena mají doma a čas do žní by k tomu využili takže pětiletce žádné síly odbýrati vůbec nebudem. Ani stropama hýbati. Prohlašuji na svou čest, že jsem koupý materiálu v době, kdy nebyl hospodářsky vázán, neošidil ani dvouletý a též ne pětiletý plán… kolik takových suplik asi Velký Bratr musel číst? Kolik ohnutých hřbetů způsobí, že máte dojem, že je před vámi moře?
Jinak tvá čest je ovšem bez poskvrny, stavebníku. Věříme ti, neošidils. A dvouletka i pětiletka vydařily se ku národní spokojenosti…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

* * *

Komunisti si v každé vesnici vytipovali lidi, které spojovala touha po moci, zpravidla měli nižší vzdělání nebo se neuplatnili v zaměstnání, trpěli komplexem  vlastní neschopnosti, záviděli majetek, byli nemravní. Najednou se jim otevřela možnost mít moc nad spoluobčany.
Ne, není to jenom minulost. Tolik jsme si k tomu už řekli a napsali, co ještě… pětiletka se prý, četla jsem někde, v budovatelských časech používala i jako dívčí jméno! To by teprve byla zajímavá položka: Pavel Hartl a Pětiletka.

(pokračování za 14 dní)

 

 

Související texty: Z regálů V