Reklama
 
Blog | Olga Černá

Z regálů VII

 

Dvouletek mám atlas: pupalka, divizna, náprstník, kejklířka, měsíčnice... kytky jsou skoro všecky moc hezké ke čtení. A dá se s nimi i mluvit:

SVÍZELI, taková uhodila parna, že pomřely všechny květy v zahradách a o nanebevzetí Panny Marie měly oltáře zůstat pusté. Zželelo se mi oltářů a líto mi bylo těch, kdož v okrasu jejich už nedoufajíce, věsili hlavy: i vyšed do širých polí, dlouho jsem šel a hledal, květů však nikde nebylo. I šel jsem až na místo nejpustší v trati, neztráceje mysli, a tam na mýtině, u rokle, v košatém keři hlohovém, jsem tě našel. Souhlasils. Hloh se bránil, zaplatil jsem mu krví. Odnesl jsem tě v náručí. Cestou jsem potkal několik žen, usmály se přátelsky, myslíce snad, že každé moje bláznovství končí, ne-li dobře, tedy aspoň s lítostí.

 

 

Reklama

 

 

 

 

 

 

 

Jako kytka je svízel rodu mužského, v životě ženského. 

 

* * *

Tohle byl Deml, nebyl? K Demlovi si pamatuju tři věci: jak říká o Slovensku, že cokoli tam začne růst, zároveň rovnou i trochu hnije. Pak poznámku Vaculíkovu nad Šlépějemi, že Deml je vpravdě monumentální svou ješitností, kvůli které do knížky vtělí doslova každý svůj prd.
A ještě čtyřverší, když jsou ty Velikonoce:
Kdejaký člověk i sám šnek
mě může dostihnout a polapit co úlovek.
Bůh milý zemřel, co když vzbudím ho,
co bude pak a co mi poví chytrýho?
Dvouletkové byty jsou ty s malými okny. A jestli by s dívkou Pětiletkou Hartl rozkvetl pozdním blahem… já nevím. Vsadíme si? Můžu to hned zkusit napsat.

 

* * *

Ano, napiš. Třeba i s obrázkama…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z Kroniky městečka Tasova. – A tohle poznáš?
Autora žádný knihy jsem nikdy neviděl, ale představoval jsem si, že bude asi menší, černovlasej, s tužkou pořád v ruce, bloudící mezi regálama… Jakejma regálama? No, to je jedno.
Dal jsem v kapse prst na spoušť a čekal, až se objeví.
Rozhod sem se, že každýho, kdo bude vypadat aspoň trochu jako autor, jednoduše zastřelim…
Věděl jsem, že v hospodě tim způsobim poprask, ale v týhle fázi pekla bylo přece všechno jedno.
Nakonec jsem to trochu změnil. Nejdřív počkám, až přijdou všichni potencionální autoři, a pak je jednoho po druhým sejmu.
S autorem textu jsem tuhle seděla v hospodě, povídal, že by chtěl vydávat knihy. Jiných autorů. Malej a černovlasej není, a s tužkou v ruce už vůbec ne.

 

* * *

No ano. Poznám. Autor… pracoval v Brazílii. A kde je Brazílie?
To je tak trochu, jako když se zeptáš, kde žije štěstí. Kde bydlí vítr. Kde je Medvědí. – Při hledání opravdové Brazílie Ti mapy nepomohou. Ale nechci to říkat přehnaně pateticky.
Někde v Saroyanovi synovec ukradne strýci koně, jenže pak ho s ním náhodou potká, strýc se na koně dívá a mumlá: „Tohle vypadá jako můj kůň. Ale přeci nebudu věřit svým očím víc než svému srdci…“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(pokračování za 14 dní)

Související texty: Z regálů VI

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama