Reklama
 
Blog | Olga Černá

Z regálů XI

Ještě z regálů: Na Tobě je prý vidět, jakou jsi dobrou mámou, řekni mně, čím jsem já na tomto světě? Jak pravím, takovým netopýrem, který kráčet nedovede a lítat neumí, který se následovně jen tak nemotorně potácí tam, kam jej vítr zavěje.

Karolina Světlá své sestře Sofii Podlipské, 8. srpna 1862.

 

* * *

Reklama

Hm. Teď jsi smutná. Tak něco veselejšího? O těch Tvých brýlích z obrázku.
Jasně: vím, že jsi je nikdy nenosila. V příbězích o Hartlovi a jeho blízkých jsem na krátký okamžik napodoboval Nápravníka, ty jeho trojslabičné rytmy: Stále mne nevidí, stále se nestydí, jsem v jejím pohledu navždycky pohřbený. Brýli si nasadit, to by jí patřilo! Brýli však odmítá, zamítá, nesnáší – i když by slušela té krásce s předkusem. Se vkusem. S fokusem. Asi se rozhodla nikoho nevidět, nikoho neslyšet… – Dělal jsem to jen tak, pro legraci. Pro svou legraci. 
Až postupným loupáním cibule knížka odkrývá, proč by se ta bez brýlí, jinak řečeno Hartlova bývalá, měla či mohla stydět: je učka a její student ji právě zahlédl na nudistické pláži… kam na takové kraviny chodím? Ale třeba je beru ze života.
Není mi, jako jsem četl v doslovu k Josefu Kocourkovi, psaní „sublimací sexuálního pudu“?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

* * *

No, když jdu na nudistickou pláž, asi musím počítat s tím, že mě tam někdo nahatou uvidí? A když něco nejen napíšu, ale i uveřejním, stává se zase, že si to někdo přečte. To už jsou takové vedlejší účinky.
Věty o tom, proč vlastně člověk píše, jsem kdysi sbírala: Psaní je způsob modlitby. Psaní, každé psaní, je vždycky otázkou, Bohu anebo člověku: máš mě, prosím, rád? – A ještě věty o hře, která je způsobem, jak se v tomhle světě docela neztratit.
Dneska už nesbírám nic, omluvy ani vysvětlení. Věra Linhartová má knížku Přestořeč… já tomu rozumím tak, že píšem přesto, že máme tolik dobrejch a rozumnejch důvodů, abysme to nedělali!
Příchod nového roku 1927 uctil Kocourek tím, že v deníku sedm set desetkrát oslovil křestním jménem dívku, jejíž náruč mu zůstávala uzavřena.

 

* * *

Hm. Teď jsi zas filuta. Někdy je mnoho dobrých důvodů mluvit, a člověk mlčí.
Zůstanu viset na půli cesty… tak nějak jsi to minule říkala? Já už v Praze taky nechci žít. Ani pracovat. Tady nějak věci víc zůstávají na svých místech… a co na to regály?
Pochůzkou bylo vybráno jediné staveniště. – ÚHA Benešov požaduje, aby objekt byl zastřešen sedlovou střechou s hřebenem rovnoběžným s místní komunikací. Krytina z pálených tašek či osinkocementových šablon. – Objekt bude napojen na místní vodovod, který je ve správě SVAK Benešov. Odkanalisování splaškových vod bude vyvedeno do jímky na vyvážení. Povrchové dešťové vody budou svedeny do stávající místní dešťové kanalisace. – Napojení na elektrickou energii bude podle podmínek STE RZ Benešov. – Stavba bude provedena tradičním způsobem.
Skončeno, přečteno, podepsáno.

 

* * *

Jediné staveniště. Jediný způsob, jediný život, který by nějak držel dohromady… jde to?  Když přijdou děti ke mně do knihovny, oslovují mě někdy „paní učitelko“, když přijdu někam s knížkou já, říká dětem paní učitelka anebo paní knihovnice: „Tady vám představuju paní spisovatelku. Živou.“ Vždycky mám cukání se otočit, jestli za mnou nestojí ještě někdo jinej. Ale děti pak mají konkrétní otázky, pěkné: Kde jste vzala ten zelenej papír na psaní? Co děláte, když vám v tiskárně dojde barva? Mohly by v knize být obrázky bramborovýma tiskátkama? A je to těžký, napsat knihu? – Vždycky říkám, že ani ne. A ať si to zkusej.

 

* * *

Napsat knihu… těžké je. Vlastně taky staveniště, už moje poslední?
Chodím si po něm a smířeně říkám: Tak tohle už určitě nedodělám. Tohle jsem vůbec neměl začínat… si tak chodím a mumlám. Neoslovuju se přitom, ale když už mi náhodou huba ujede, řeknu: Mikeši.
Oslovení Pane kolego mi nevadí. – Když někdo řekne Milý příteli, mám se na pozoru. – Říkají mi Pane předsedo, právem, už dost dlouho předseda jsem. Kdybych tak věděl, čeho! Pokaždé jim odpovím Nechcete toho nechat? – Oslovení Vážený autore; tam patří odpověď Milá krávo…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Á, to jsi ty, Noro… co? A Olaf… to ví? Kdo mu to řekl?

 

 

(za norské obrázky do tohoto dílu děkujeme Lucii Kellnerové Kalvachové;
pokračování za 14 dní)

 

Související články: Z Regálů X

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama