Reklama
 
Blog | Olga Černá

Z regálů XIII

Diskuse měli jsme veselé, dramatické a poučné: Téma, o němž píšete v tomto článku, je mi blízké a napsal bych ho úplně jinak. - Paní Černá, je to hodně "ženský" text, nicméně velmi dobrý. Výhradu samozřejmě máme. - No, a co se na tohle dá říct? Můžu říct: máš tam chybu. Nebo můžu říct: milá kedlubno!

 

* * *

No jo, naše diskuse – a pak první maily! Možná vám dlužím, možná nedlužím… dokud žádné maily nebyly, chodíval jsem někdy po bytě a ječel na nábytek. Jako kdybys to byla Ty.
Ale teď zas jednu regálovou, ke smutku: Plášková Anežka – Pláška Jan. Žili spolu v čísle 38, nyní Pláška žije v čísle 14. Obě čísla prošla úpravami, 38 adaptovali ještě spolu. Zdá se však, že Pláška má teď v čísle 14 jinou Pláškovou. Poslední stavební povolení pro Anežku je sklep, pro Jana včelín… zanedbatelné položky? Nač Anežka hloubí sklep?
Na láhve? Napadlo Tě někdy, že ve skle žije duch? Jak daleko je z čísla 38 k číslu 14?

 

Reklama

* * *

Jak se vyrovnat se smutkem najde se v regálech taky: Poupětová Šárka vydala knihu Netrapme se po rozvodu, Poupě Jaroslav Naučme se rybařit. – Nebo včelařit, asi.
Ale Anežka a Jan se jmenují moje děti, co když i Pláškovi byli sourozenci? Nebo maminka se synem? To už by nebylo ke smutku.

 

* * *

Když ona Plášková je rozená Kšíkalová. A podle rodných čísel ne Pláškova matka. – Nejspíš se nechce vrátit k příjmení Kšíkalová, protože co je to vlastně „kšíkat“? Vzniká tu prostor pro nejbujnější interpretace.
Pro začátek přiznávám, že ani nevím, co je správně: kšíkat, nebo kšíkat se? Tentokrát jsme ze smutku vypadli dost snadno.

 

* * *

Smutek vyhodíš dveřma a vleze oknem. Nebo zrcadlem: Pláčeme, když je něco smutné. A často taky uroníme slzu, když je něco krásné. Někdy jsme smutní, když je něco krásné, protože víme, že to nepotrvá dlouho. – Cecílie.
Nebo mailem: Známe smutek koní, smutek psů, jenž není vyvolán vnější příčinou. My lidé se ho pokoušíme jmenovat, čímž ovšem nemizí. Je nezničitelný. Není možné si ho ochočit. Není třeba o něm hovořit každý den, leč dá se mu zvyknout, když člověk chvílemi poslouchá, co smutek mluví…
Nebo z regálu: „Všichni mluví jazykem, který jsem nikdy neovládala. A nikde nikdo na celém širém světě. Nikde útočiště,“ píše na jaře 1948, rok a půl před svou emigrací do Británie. Anebo možná ještě výstižnější výkřik ženy, která přežila své bratry, zásadní muže svého života Rilka i Karla Krause a dožívala v osamění v cizí zemi: „Nezbylo nic, nezbyl nikdo. Jen touha.“ – Sidonie.
Nebo jedeš autem a on jak zvíře skočí pod kola. To je vlastně taky z regálu. Nebo ze sna: Vaculík o Heleně.

 

* * *

Jistě. To všecko je přeci pravda. Jenže, jako obvykle, ne pravda celá. – Zlomyslníci zlomyslní by mohli ještě přihodit větu z Reportáže psané na oprátce: Nechť smutek nikdy nepatří k mému jménu. To bychom se však sklouzli po čtyřicetiletém tobogánu někam do… chtěl jsem teď říct neslušné slovo.
Radši Ti povím o Nšo-či. Má jet do Santa Fé… ne, do St. Louis! Aby se přiučila mravu a zvykům bílých lidí, protože právem předpokládá, že Old Shatterhanda by na život mezi Indiány neutáhla. Old Shatterhand miluje svou vlast a slibuje či vyhrožuje, teď nevím, že se do ní vrátí. – Zkrátka oba sedí na kameni u vody, on se ptá, jestli jí nebude smutno, a ona odpovídá: Necítím smutek, když myslím na shledání…


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(pokračování za 14 dní)

 

 

 

 Související texty: Z regálů XII